BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

2. kapitola|Žádný sen, ale tvrdá realita

7. prosince 2009 v 14:22 | Amaya |  Kapka naděje
Ráno mě probudil budík. Nemotorně jsem se vyhrabala z postele a zamířila jsem rovnou do koupelny. Šla jsem si pustit hifi věž, ale zastavila jsem se u konferenčního stolku, kde ležel mamčin noťas. Pohnula jsme myší, abych zjistila, jestli je zaplý. Ha, byl. Klikla jsme na minimalizovaný internet a vybafli na mě stránky ohledně rakoviny a její léčení. Posmutněla jsem. Takže včerejšek byl reálný. Moje milovaná sestra má rakovinu a můj kluk, teď už bývalý, si našel jinou. Něco vedle mě se pohnulo. Trhla jsem sebou. Vůbec jsem si mamky nevšimla. Ležela stočená do klubíčka přikrytá dekou a pod očima měla velké kruhy. Takže celou noc probrečela a skoro nespala.

"Denisko?" protřela si oči a zívla.
"Jen ještě lež mami, je teprve něco po půl sedmé." Řekla jsem tichým hlasem a odešla jsem do koupelny. Opřela jsem se o umyvadlo a po tvářích mi začaly téct slzy. Sedla jsem si na vanu a chvilku zhluboka dýchala. Po chvilce jsem vstala, přetřela oči voděodolnou řasenkou, pro případ, že bych zase brečela. Své dlouhé rovné vlasy jsem spletla do dlouhého copu a odešla jsem se do pokoje převléct.
Hodila jsem na sebe jen bílé třičtvrťáky a bílé tričko s puntíky pod prsa. Nasadila jsem si brýle na hlavu, popadla tašku přes rameno. Vyšla jsem z pokoje, v předsíni jsem popadla své bílé botky na podpatku, popadla klíčky, dala pusu zívající mamce na tvář a petala jsem na bus.
Doběhla jsem zase jen tak tak. Nastoupila jsem a sedla si na místo vedle Simči.
"Tobě to zase trvalo, co se stalo tentokrát?" otázala se mě s úsměvem, ale když viděla můj obličej, smích ji přešel. "Co se stalo?"
"Simi, moje sestra, Sára, jak má tu malou holčičku Bibianku, tak má rakovinu" to poslední slovo jsem skoro neřekla, jen zašeptala. Simča na mě vyvalila oči. "C-cože?" lapala po dechu. Jen jsem přikývla.
"A dá se ještě léčit, nebo už je pozdě?" v jejich očích se leskl strach.
"Dá, ale ona odmítá. Podle doktorů jí zbývá minimálně půl roku." Celá jsem se při těch slovech otřásla. Simča sklonila hlavu. Věděla jsem na co myslí a o to víc mě to bolelo.
Asi po půl hodině jsme dojeli busem ke škole. Zhluboka jsem se nadechla, otřela slzy a vystoupila jsem. Nasadila jsem brýle, aby nešlo vidět, jak mám opuchlé oči od breku a šla jsem pomalu vedle Simony.
Vešly jsme do školy, hodně lidí po nás koukalo, nevěnovaly jsme tomu pozornost. Mířily jsme přímo na dívčí záchodky, abychom jsme trošku zkulturnily.
Když jsme vypadaly k světu, zašly jsme do třídy a usedly do lavice a čekaly, až zazvoní a třídní nám konečně rozdá vysvědčení.
Přišla řada na mě, vytáhla jsem z kabelky bombonieru a dala jsem ji učitelce, ta se jen usmála, div že nebrečela, jelikož jsme byli poslední ročník. Docela se bojím jít na střední, jako sice se těším, že poznám nové lidi, ale bojím se co tam příjde.
Hodina uteče rychle a my jsme propuštěni domů. Proploužila jsem se bytem do pokoje a začala jsem si balit na chalupu, kam se Sárou a Bibi pojedeme.
Asi po půl hodině, když už mám dojem, že jsem si vše sbalila, šla jsem do kuchyně si dát něco na zub. Otevřela jsem ledničku a v ní našla kousek sýru a trochu másla. Aha, takže vygruntováno. Zavřu ji a projedu očima lístečky na ni. Všimnu si nákupního lístku s pětistovkou a červeně napsanou tužkou: Prosím, běž nakoupit, nemíním umřít hlady, Táta. Vezmu lístek a jdu tedy do obchodu.
Nakoupím vše podle seznamu, plus jednorázovky. Přece na chalupě nebudu za neandrtálce ne. Zaplatila jsem a odnesla nákup domů, kde jsem ho naskládala do ledničky a spíže. Zaplula jsem do pokoje, zapnula svůj oťas a zkontrolovala jsem poštu, libko a ICQ. Pošta zaplněná jen blbostmi, ni více a na libku taktéž. Na ICQ bylo jen pár lidí a ještě ke všemu těch, se kterýma jsem se moc nebavila.
U noťasu jsem vydržela až do příchodu Sáry a Bibi s mamkou. A nebylo to nijak hezké uvítání.
"Deniso!" zařvala mamka a já leknutím úplně nadskočila. Našla výzo, tak proto vyváděla. "Můžeš mi to vysvětlit?" ukázala na trojku z češtiny.
"Já za to nemůžu, si na mě ta kráva zasedla." Lisk, jen to luplo. Vyhrkly mi do očí slzy. Přispěchala mi ségra na pomoc.
"Prosím tě mami, jsou to její známky a navíc, už příští rok bude mít někoho jiného. Však ona se zlepší." Ještě že ji mám, zastane se mě. Jenže, ona už tady nechce být. S tím musím něco udělat. Na chalupě ji prostě ukecám, a je to.
Večer jdu spát, abych měla dost sil na přemlouvání a na chalupu, kde budu makat jako kůň.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama