BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

7.kapitola|Štěstí se dostavilo a zase odešlo

6. ledna 2010 v 14:12 | Terry |  Kapka naděje

Uběhly dva týdny a já s Tomášem začala chodit. Zjistila jsem, že je kluk, kterého jsem dlouho hledala. S partou jsme se scházeli jen ojediněle, jelikož páry někde cestovali a my a Tomem jsme se buďto váleli u rybníku anebo jsme společně hlídali Bibianku.
"Bibi, uděláme letadlo, ano," chytil Bibi pod pažemi a začal se s ní točit. Bibi jen radostně pištěla a smála se.

"Já se jí divím, že jí není špatně," smála jsem se a Bibi si od Toma brala.
"Chceš to taky vyzkoušet?" vzal mi zase Bibi a posadil jí do houpací sítě a mě chytil.
"Jsem těžkáááá!" a začal se mnou točit. "Áááá! Motá se mi hlaváá! Pusť mě!" postavil mě na nohy a já se skácela do trávy, zavřela jsem oči. "Celý svět se se mnou točí."
"Celý svět? A jsem v něm i já?" lehl si vedle mě Tomáš a koukal mi do očí. Zapřemýšlela jsem.
"Co já vím, těch kluků tam je." Ušklíbla jsem se.
"Ty …!" a začal mě lechtat.
"Ááá, pomoooc! To lechtá!"pištěla jsem, jako kdyby mě na nože brali. Tomáš jen se smíchy popadal za břicho.
Když jsem konečně popadla dech, přitáhl si mě něžně do náruče a líbal a líbal a líbal. Bylo mi s ním fajn.
****
Skoro celé prázky jsme s Tomem strávili společně. Ségra jezdila na léčení do nemocnice, takže Bibi byla věčně s námi, ale nám to vůbec nevadilo.
"Bude se mi strašně stýskat." Skuhral Tomáš před brankou chalupy a jezdil mi prsty po tvářích.
"Však mě taky," slzy se mi začaly kutálet po tvářích a hlas se mi bolestí chvěl. Něžně si mě k sobě přitáhl a hladil mě po zádech.
"Neboj, budu za tebou jezdit, to ti slibuji."
"Dobře, budu ti věřit." Ale nevěřila jsem tomu. Určitě až odjedu, tak na mě zapomene. Přestane mi psát SMSky a volat.
Nasedla jsem do auta, zamávala mu a odjeli jsme domů.
"Neboj, uvidíš, bude to lepší." Snažila se mě povzbudit mamka, když jsem se choulila na zadním sedadle a v ruce žmoulala kapesník. Bibi vedle mě vesele mávala ručičkama a snažila se mě rozveselit a docela se jí to vedlo. Jenže…
"Áááá!" slyšela jsem poslední slova a najednou šílená rána. Potom si už nic nepamatuji.
Druhý den ráno jsem se probudila v bílé místnosti. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Ležela jsem na nemocniční posteli a vedle mé pravé ruky měl položenou hlavu Tomáš. Bylo sladké se na něho koukat, jak spí. Pohla jsem trochu prsty a on se probudil. Zamžoural a pak se na mě usmál.
"Ach Deny, měl jsem o tebe takový strach!" jeho hlas se zachvěl bolestí.
"Co se stalo? Vůbec nic si nepamatuji." Sáhla jsem si na hlavu. Měla jsem jí obázanou.
"Měli jste autonehodu. Vletěla vám do cesty srna. Tvá máma strhla volat přímo na strom." Řekl mi ne zrovna hezkou zprávu.
"A co máma? Ségra? Bibi?" zpanikařila jsem. Určitě se jim něco stalo. Rozbrečela jsem se.
"Tvá máma má akorát zlomenou nohu a ruku. Sára rozbitou hlavu jinak pár škrábanců, a Bibi…" odmlčel se a já zalapala po dechu. "Bibi se nic nestalo, jen tys dopadla nejhůř. Nebyla jsi připoutaná a při té ráně jsi proletěla předním sklem." Ruku přemístil na mé koleno a podíval se na mě smutnýma očima. "Poranila sis páteř. Doktoři se bojí, abys neochrnula." Slzy se teď už nedraly do očí jenom mě. Ochrnu? Otočila jsem hlavu k oknu.
"Mohl bys prosím odejít? Chci být sama." Poprosila jsem ho. Neotočila jsem se za ním, když zavíral dveře, pořád jsem koukala z okna. Co dokáže způsobit jedno pitomé slovo "ochrnout". Celá má budoucnost se zhroutila jako domeček z karet.
Celý den jsem probrečela či prospala.
Další den ráno šli doktoři na vizitu.
"Dobré ráno naše vílo," pozdravil mě takový mladý doktor.
"Jestli je u vás holka, která možná bude ochrnutá, víla, tak jste asi slepej." Pronesla jsem kyselou poznámku. Jen na mě vyvalil oči.
"Jak jste se o svém stavu dozvěděla, slečno Berounková?" chopil se slova starší doktor s vousy.
"Můj přítel." Odpověděla jsem slušně s kyselým nádechem.
"Kdo mu řekl o jejím stavu?" dotázal se znepokojeně všech přítomných. Přiznala se jedna mladá sestřička. V tu chvíli mi jí bylo líto, ale jinak ne. Doktor přistoupil k mým nohám a odhrnul peřinu.
"Cítíte něco?" zeptal se mě.
"Jo,"
"Kde vás lechtám?" pokračoval.
"Nevím, ale cítím to." Zase jsem otočila hlavu k oknu a nechala volný průtok slzám.
"Budete chodit, když cítíte." Usmál se a odešel s ostatními za jinými pacienty a já zase brečela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama