BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

8.kapitola|Kapka naděje by stačila

11. ledna 2010 v 13:58 | Terry |  Kapka naděje

Dny plynuly, můj stav se zlepšoval, ale nechtěla jsem k sobě nikoho pustit. Vždycky jsem sestřičce odpověděla: "Chce se mi spát, ať příjde jindy." Tomáš mi psal jednu zoufanou SMSku za druhou, ale já mu ani na jednu neodpověděla.

Nastal den převodu do domů, jelikož jsem ve špitále byla zbytečně. Bohužel jsem si vezla do našeho bytu i vozík. Po nemocničních chodbách jsem se se střičkou učila s ním jezdit, abych nebyla odkázána na pomoc ostatních.
"Vítej doma!" přivítal mě táta po vjezdu do bytu.
"Ahoj," snažila jsem se o chabý úsměv.
"Máme pro tebe dárek," řekl sladce a zavezli mě do pokoje, který byl vyzdobený různými ozdobami a na mé posteli seděl Tomáš. Sotva jsem ho uviděla, rozbolelo mě srdce. "Necháme vás o samotě." Zašeptal mi táta do ucha a odešel.
"Ahoj Deny," pozdravil mě Tomáš. S vozíkem jsem popojela k balkonovým dveřím. Neodpověděla jsem mu. "Deny?" v jeho hlase byla slyšet starost a beznaděj.
"Odejdi Tomáši, nemáme si už co říct." Řekla jsem trpce. Ani jsem se na něho nepodívala.
"O čem to mluvíš, Deniso?" nechápal.
"Odejdi z mého života, prosím." Slzy se mi draly do očí. "Je konec." Úplně jsem viděla, jak ztuhl.
"Ty mě pouštíš k vodě?" hlas se mu klepal. "A to jako proč?" Otočila jsem vozík tak, abych mu viděla do tváře.
"Copak ty chceš žít s holkou, která je mrzák? Ty to opravdu chceš? Já teda ne. Nedokázala bych se na tebe dívat, jak tě to užírá." Slzy tekly proudem. Chytl madla vozíku a klekl si ke mně.
"To ty si myslíš? Že tě budu litovat?" naštvaně mě probodával pohledem.
"Já si to nemyslím, já to vím!" křičela jsem. Křičela jsem na kluka, který byl nejlepší v mém životě.
"Fajn!" vstal a odcházel. U dveří se ještě otočil. "Miluji tě, Deniso." A odešel. Dojela jsem z postele a pomocí rukou jsem se na ní svalila a brečela.
Do pokoje vešla mamka. "Stalo se něco?" otázala se starostlivým tonem, pohladila mě po vlasech.
"Nech mě na pokoji, nechte mě všichni!"
****
O několik měsíců později
Bylo pondělí a já seděla v lavici ve škole. Chodila jsem už o berlích, protože jsem pravidelně rehabilitovala.
"Deniso, můžu s tebou na chvíli mluvit?" promluvila na mě učitelka Nastražilová.
"Ale jistě," dobelhala jsem se k učitelskému stolu.
"Deniso, studuješ pedagogickou školu. Potřebuji, abys více komunikovala." Podívala se na mě maminkovským pohledem. "Chápu, že máš trauma z toho, co se ti stalo, ale mohla by ses prosím, pokusit přes to přenést? Přece jenom se už uzdravuješ a pomale chodíš, tak není důvod truchlit."
"Není důvod truchlit." zopakovala jsem její poslední slova. "Kdyby vám ta nehoda způsobila, že byste musela udělat chybu svého života, taky byste té chyby později litovala." Vzala jsem berle a odbelhala se ze třídy.
Tomáše jsem nazvala chybou svého života? Řekla jsem to opravdu? Belhala jsem se ze školy domů. Dnes jedu na chalupu. Určitě tam někde bude.
Na chalupě jsem se šla kouknout na malé náměstí. V kapse mi začal vrnět mobil.
"Ano?" řekla jsem do telefonu.
"Čau Deny! Tady Debbie," pozdravila mě energeticky Debbie.
"Jé ahoj, co se stalo, že mi voláš?" chtěla jsem vědět záměr jejího hovoru.
"Příjdi před lípu a uvidíš a nevykládej mi, že nejsi na chatě, viděla jsem tě v autě. Tak zatím." A položila mi to. Před lípu. OK.
Už z dálky jsem slyšela hluk. Přišla jsem blíž a viděla, jak celá Tomova banda se točí kolem něho, jelikož on byl na šrot. V jedné ruce nůž ve druhé flašku.
"Zničila mě, chápete to?" skuhral jak malé děcko a máchal okolo sebe nožem.
"Tomáši neblbni! Vždyť tolik toho zase neudělala!" křičel na něho Marek.
"Vídíš?" šeptla mi do ucha Debbie. "Takhle vyvádí od té doby, co jsi mu dala "kopačky". Jde to s ním z kopce. Pořád pije a vyhrožuje, že se zabije." Zalapala jsem po dechu. Popošla jsem o skok dopředu.
"Tomáši?" oslovila jsem ho a snažila se zadržet slzy. Ztuhl a otočil se.
"Deny?" překvapením upustil nůž a flašku, která se rozbila. Zhroutil se na zem. Přiblížila jsem se blíž, složila berle a klekla si k němu.
"Tomáši, co to proboha vyvádíš?"
"Udělala jsi ze mě trosku! Zničila jsi mě! Chápeš to? Miluji tě, strašně moc, a ty mě jen tak odkopneš. To nebylo hezké." Očima těkal ode mě k berlím. "Vidím, že už chodíš jen o berlích. Tak to gratuluji k pokroku! Určitě sis už našla jiného, když už můžeš chodit!" neudržela jsem se a jednu mu liskla. Zamrkal, nejspíš vystřízlivěj a to rychle.
"Ty si myslíš, že když už chodím jen o berlích, že už mám jiného? Do prdele Tomáši, co si o mně myslíš?" začala jsem na něho křičet.
"Beztak je to pravda!"
"Proč si asi myslíš, že jsem na chalupu přijela? Několik měsíců jsem sem nechtěla jet, naši sem jezdili beze mě a ségry, protože byla doma se mnou a ty si myslíš, že jsem si našla jiného!" vstala jsem a odcházela pryč. Celé to divadlo viděla celá jeho parta.
"Cože?" nechápal.
"Řeknu to jednoduše, celou tu dobu jsem tě milovala a miluji pořád, ale jak ta vidím, tak už bych tě nevzala zpátky. Lidi, kteří vyhrožují sebevraždou, nepodporuji." A odešla jsem úplně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama