BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Vlčí údolí|5. kapitola

10. února 2010 v 15:26 | Sasaki |  Vlčí údolí (wolf valley)
Schůzka

Nebyla jsem si jistá, jestli přijde, když jsem po něm ve škole tak příšerně vyjela, ale obavy byly zbytečné. Přesně ve čtyři hodiny stál před naším domem. Zhluboka jsem se nadechla, oblékla mikinu a vyšla z domu. Jakmile mě spatřil, usmál se tím svým neodolatelným úsměvem a mě to přinutilo mu úsměv oplatit. Přistoupila jsem k němu a sklonila hlavu.

"Jestli tě trápí to, že jsi na mě křičela ve škole, tak to vymaž, chápu to, nemám ti co kecat do hraní, já sám na piano neumím." A usmál se. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem se bála, že bude za to naštvaný.
Otevřel mi dveře svého autíčka a já nasedla. Oběhl auto a nasedl. Rozjeli jsme se pryč z města někam k lesu. Na kraji lesa zastavil.
"Odsud již půjdeme pěšky." A vystoupil. Já udělala totéž.
"Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se a v hlavě mi proběhly obrázky znásilněných mladých dívek, kosti a maso na kusy. Přeběhl mi mráz po zádech.
"Na jedno mé oblíbené místo, kde si budeme moct v klidu popovídat." Chytl mě za ruku a vedl mě hlouběji do lesa. Uvnitř mé hlavy mi řval hlas, ať se mu vysmeknu a uteču a druhý ho zase napomínal, že chce vědět, co mi řekne. Nevěděla jsem, který poslechnout.
Najednou se přede mnou objevila malá mýtina a uprostřed stála malá dřevěná chaloupka. Erik mi pustil ruku a já nevěřícně na chaloupku zírala, div mi oči nevypadly. Jen se uchechtl.
"To je nádhera," vydechla jsem. "Sem chodíváš?" překvapeně jsem se ho zeptala.
"Ano, sám jsem si ji za pomoce otce a bratrů postavil." Pyšně vypnul hruď a já potlačila smích. Zase mě chytl za ruku a vedl dovnitř chaloupky.
Hned po vchodu se před námi objevil malý obýváček s krbem v rohu. Všude kolem byly kůže.
"Posaď se," a já si sedla do měkkého křesílka u krbu, ve kterém plál oheň. "Máš to tady krásné, opravdu." Usmívala jsem se a v očích mi určitě jiskřilo. Erik si sedl naproti mě a sklonil hlavu. Rvalo mi to srdce, když jsem viděla jeho smutnou tvář a rozesmutněla jsem se taky.
"Beth," začal tichým hlasem a hlavu měl pořád skloněnou. "První den jak jsi přišla do školy… Vše se změnilo… už nejsem to, co jsem býval. Dříve jsem si holek nevšímal ani mí bratři ne, ale od té doby co chodíš k nám na školu já i mí bratři pokukujeme po tobě a tvých kamarádkách." Zvedl hlavu, "ale je tady problém." V jeho tváři byla vidět bolest.
"Ten se může vyřešit, když mi řekneš ten problém." Snažila jsem se ho povzbudit a pomoct mu. Zavrtěl hlavou a podíval se mi přímo do očí, až jsem se lekla. Byla v nich nenávist a zloba.
"Ty jsi ten problém!" zalapala jsem po dechu. Cože? Já?
"C-cože?" vykoktala jsem stěží ze sebe.
"Ano ty, Beth, jsi člověk a já stvůra." Prudce vstal, až odletělo křeslo a přešel místnost k oknu. "To co ti teď řeknu, je po generace tajemství a budeš první člověk, který to bude vědět. Tohle tajemství, které ti sdělím, jestli někomu řekneš, budu nucen tě zabít." Já se krčila v křesle.
"J-já nikdy nic n-nikomu neřekla, ani té nejlepší k-kamarádce ne," strachy jsem se celá klepala a slzy se mi draly do očí. On by mě zabil? Panebože proč? Povzdechl si, otočil se a přistoupil ke mně.
"Jsem napůl upír a napůl vlkodlak." Řekl a já zase lapala po dechu. Cože? Upíři a vlkodlaci přece neexistují, nebo snad ano? Moc dobře z mého pohledu vyčetl, co si myslím.
"Ano, upíři a vlkodlaci na Zemi žijí po staletí, jen o nich nikdo neví. Moje rodina je míšená, jen já, jsem jediný napůl obojí." Kousek ode mě odstoupil a já se narovnala a vstřebávala nové informace. "Moje matka, Selene, je upírka a můj otec vlkodlak. Will, Dean, Taylor jsou taktéž vlkodlaci, jen já jsem kříženec. Nikdo neví proč, a jak se to mohlo stát, ale ví se, že jsem jediný svého druhu."
"Dobře, a jak do toho zapadám já?" otázala jsem se poměrně zmateně.
"Jsem upír a živím se krví a tvoje mi voní lépe než ostatních a chci tě zabít, jenže jako vlkodlak mám pocit, že tě musím chránit." Na tváři se mu objevila bolest. "A do toho jsem se ještě do tebe zamiloval." Poslední větu jsem měla sto chutí říct, aby ji zopakoval, ale neudělala jsem to. Vstala jsem, přistoupila k němu a vzala jeho obličej do dlaní.
"Je mi jedno co jsi zač, důležité pro mě, že jsi se mnou, protože já tebe potřebuji."
"To je ten problém, já i ty se navzájem potřebujeme, což je špatně." Ruce jsem spustila podél těla a sklonila hlavu. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. "A ještě jedna věc k mému tajemství, mám možnost vrátit se do minulosti a měnit ji."
"Měnit minulost, aby byla jiná budoucnost?" Optala jsem se a Erik mi setřel prsty slzy ze tváří.
"Ano. Sakra neměl jsem ti nic říkat. Tvůj strach ze mě mi trhá srdce." řekl sám sobě naštvaně a já zamrkala.
"Cože? Ty si myslíš, že se bojím tebe?" hlas se mi klepal.
"Cožpak to není pravda?" vyvalil na mě své krásné hnědé očička.
"Ne, není to pravda. Nebojím se tebe a vůbec mi nevadí, že jsi vlkodlačí upír. Pro mě jsi Erik Suller." řekla jsem vážně a zatvářila jsem i tak.
"Tak dobře, omlouvám se," podíval se na hodiny nade dveřmi. "jéje, měli bychom jít, je plno hodin." a vzal mě něžně do náruče.
"C-co to děláš?" divila jsem se v jeho hebké a příjemně teplé náruči.
"Jdu tě odnést k autu," zakřenil se.
"Ale já jsem těžká, ublížíš si!" snažila jsem se vyprostit na zem, ale držel mě pevně.
"Zapomněla jsi, že jsem silný, rychlý a nezranitelný, takže buď v klidu, nic se ti nestane." přesvědčoval mě a já mu důvěřovala. Rozběhl se semnou do lesa. Vlasy mi vlály kolem hlavy na Erikově hrudi. Dívala jsem se před sebe a vše okolo bylo rozmazané v jedné čmouze. Po chvíli jsme byli u auta. Postavil mě na zem a já zavrávorala.
"Není ti špatně?" podepřel mi loket.
"Ne, je mi fajn, jen se mi zamotala z té rychlosti hlava." opřela jsem se o kapotu auta. Zase mě vzal do náruče a posadil do auta. Unaveně jsem si opřela hlavu o opěrku a zavřela oči. Erik nastoupil, rozjel se zpátky k Paisley a položil mi ruku na mou, kterou mi něžně třel.
"Jen tě, Beth, prosím, nikomu to neříkej to, co jsem ti řekl, nechci tě zabít." v jeho hlase jsem vycítila bolest, strach a opatrnost. Otevřela jsem oči a podívala se na něho.
"Za koho mě máš? Za nějakou drbnu, která hned všechno vykecá?" naštvaně jsem s rukou cukla.
"Ne, to ne. Chci se jen přesvědčit, jestli ti mohu plně důvěřovat."
"Mě můžeš vždycky, já nejsem podrazák. Taková já nejsem." a zbytek cesty jsme nepromluvili.
Před naším domem Erik zastavil a trval na tom, že mě doprovodí až ke dveřím.
"Bylo to krásné, i když trošku strašidelné," přiznala jsem a on mě pohladil svou jemnou teplou dlaní po tváři.
"Děkuji, že jsi dnešek strávila se mnou." a něžně mě políbil. Jeho hebké měkké a teplé rty se dotkly mých. Kdyby neměl ruce okolo mého pasu, určitě bych se skácela na zem. Svět najednou dostal jinou barvu. Nakonec to tady nemusí být tak špatné.
"Ahoj zítra," rozloučil se a odcházel. Čekala jsem před domem, než odjel a pak jsem rychlostí blesku zapadla do mého pokoje, takže jsem nestihla ani mamku pozdravit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana | Web | 10. února 2010 v 15:59 | Reagovat

fíha, to by mě nenapadlo

2 Hope | Web | 10. února 2010 v 22:31 | Reagovat

zlatí, tušila jsem, že bude mít něco společného s vlky, ale že i s upíry? too teda rozhodně ne =o) ale kapitola byla opět úžasná =o) těším se na další =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama