BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Poselství andělů - 1. díl

7. března 2010 v 13:07 | Terry - Sasaki
Tak jste se dočkali prvního dílu! I když je první díl trošku víc nezáživný, snad se bude líbit.^^
Jinak, jsem moc ráda, že na můj blog chodíte a čtete moji snahu psát povídky ^^ Moc si toho vážím. Arigato ^^ *-*


"Daiki, pojď, jedeme," zavolala na hnědovlasého kluka vyšší blonďatá žena. Daiki se naposledy podíval na obrovský dům, ve kterým vyrůstal.
"Ahoj tati," naposledy zamával svému otci a nasedl do auta, na místo spolujezdce vedle své matky.
Daikiho rodiče se rozvedly. Už dlouho si nerozuměli a neustále se hádali, dokonce jednou Daikiho otec uhodil jeho matku. Během rozvodu to bylo ještě horší. On ani jeho mladší sestra Ayame skoro celé noci nespali, jak se hádali o majetek a o ně. Tiše se vždycky v pokoji v jedné posteli k sobě tiskli a Daiki Ayame uklidňoval, že to bude v pořádku i když sám věděl, že nebude. Nakonec on i jeho sestra byli dáni do péče matky, protože se u otce prokázalo, že je to alkoholik, a nedokázal by se o děti postarat.
"Daiki, těšíš se do nového domečku?" zeptala se ho během cesty Ayame, kterou to ticho už nebavilo. Malé děti jsou většinou neposedné, to ano, ale Ayame byla na svůj věk poměrně hodná. I když jí bylo teprve osm let, chovala se jako dáma, i když jen dětská.
"Ani ne, Ayame," vzdychl Daiki a podíval se z okna auta. Nesnášel změny prostředí, obzvlášť když se neuměl seznamovat.
Po několika hodinách dorazili na místo.
"A jsem tady," usmívala se jejich matka a začala vytahovat věci z auta. Daiki nevěřícně se díval na jejich nový dům, vypadal stejně jak ten starý!
"Páni," uteklo mu.
"Jé ten domeček vypadá jako náš starý!" zajásala Ayame.
"Ano, vypadá, nechala jsem ho postavit úplně stejně, abyste si nemuseli zvykat na jinou stavbu domu, jen nábytek je trochu jiný, novější," usmívala se a podávala Daikimu velkou krabici. "Prosím, odnes to dovnitř," Daiki jen přikývl a rozešel se k domu.
Vstup do domu mu vyrazil dech. Opravdu to tady vypadalo, jako v jejich starém domě, jen ten nábytek byl novější, modernější. Krabici položil za dveře a šel na průzkum domu. Po levé straně byl obrovský obývák. Pod velkým oknem uprostřed místnosti stála kožená hnědá sedačka s krémově béžovými polštáři a skleněný konferenční stolek byl ozdoben svíčkami. Na protější stěně byla pověšená velká plazmová televize a pod ní DVD přehrávač a krabička, která dokazovala, že televize je připojená na satelit.
Z obýváku vedly dveře do jídelny, která byla sladěná do zelena stejně jako přiléhající moderní kuchyně.
Když se vrátil zpátky do předsíně, vydal se po schodišti do patra. Jeho pokoj byl vždycky hned naproti schodům. Otevřel tedy do toho pokoje dveře a uviděl světle modrý pokoj se zvětšenými fotkami jeho, sestry a celé jejich rodiny. U velkého okna stál psací stůl a vedle něho postel s jeho nejoblíbenějším plyšákem, kterého dostal když byl malý. Doma ho během balení nemohl najít, myslel si, že ho ztratil a ona ho mezitím jeho matka odvezla sem!
"Daiki! Pojď nám pomoct vynést ty krabice!" zavolala na něho matka. Daiki se vzpamatoval a vyšel z pokoje pryč.
Celé odpoledne stěhovali krabice a pomáhali je vykládávat je.
"Tak dobrou noc, Ayame," dal Daiki své sestře pusu na dobrou noc na čelo.
"Dobrou bráško," usmála se na něho a zavrtala se do peřin. Daiki se o svou sestru vždycky staral a rád. Když byl s ní, měl aspoň pocit, že si ho někdo všímá, protože jeho rodiče ho neměli moc v oblibě od té doby, co jim přiznal, že holku si nikdy nenajde, protože je na kluky.
Ale Ayame to nevadilo, měla ho ráda pořád, bez ohledu na to, jakou měl sexuální orientaci, protože se nijak nezměnil a ona tomu zase tak moc dobře nerozuměla.
Druhý den šel odvést do místní školy Daiki Ayame.
"Tak ať se ti tady líbí, Ayame," usmál se a dal jí pusu na čelo.
"Tobě taky, bráško!" a rozběhla se k dětem. Daiki zamířil o pár ulic dále, kam měl chodit on. Byl docela nervózní, neměl rád seznamování.
Prošel bránou ke škole a vyhledal kancelář školy, kde si vyzvedl nový rozvrh a mapu školy, která nebyla žádný drobeček. S pomocí mapy našel svou třídu, do které neochotně vstoupil. Bylo už po zvonění a všechny oči ve třídě se upřeli na něho.
"Dobrý den," kuňkl Daiki a pohlédl na učitele.
"Tak žáci, tohle je váš nový spolužák, Daiki Heike," představil třídě učitel Daikiho.
"Ahoj!" ozvalo se jednohlasně.
"Prosím, posaď se tady," ukázal na volné místo vedle jednoho černovlasého kluka. Daiki z něho nemohl spustit oči. Měl pronikavě tmavé oči a jeho delší vlasy lemovali bledší tvář. Černovlásek se taky na něho podíval, ale cuknul pohledem a oddělal si věci z jeho židle.
Zbytek hodiny probíhal normálně. Po zazvonění se okolo jeho lavice shlukli kluci.
"Daiki jo?" stoupl si před něho se založenýma rukama na prsou a se žvýkačkou v puse jeden kluk. Pohled na něho byl odpuzující. I přes žvýkačku mu smrdělo z úst a celý páchl potem. Asi neví, co je to sprcha, uchechtl se v mysli Daiki. "Vypadáš na buznu," dloubl do něho ten kluk a všichni okolo dostali záchvat smíchu. Daiki sklonil hlavu a jeho delší hnědé vlasy mu spadli do obličeje.
"Bože, taková nicka, tenhle se tu dlouho neudrží," řekl někdo ze zadních řad, kteří stáli kolem.
"Beztak je to ten pokuš, kterému se rozvedli rodiče a má na základce tu malou buchtu ségru," řekl ten upocený kluk.
"Cos to řekl?" měl stále skloněnou hlavu Daiki, ale pomale ji při těch slovech zvedal.
"Že máš na základce tu malou buchtu ségru," řekl znovu a hlasitěji.
"Tos neměl říkat!" vrhl se po něm Daiki. Srazil toho kluka na zem, protože to nečekal. Jenže místo toho, aby dostal kluk na frak, dostal Daiki.
Zazvonilo na další hodinu a Daiki se s bolestmi břicha posadil do lavice. Takhle si první den ve škole nepředstavoval. Jeho soused v lavici, ten černovlásek se na něho ani jednou nepodíval, ani se mu nedivil, kdo by se taky bavil s takovou nickou jako je Daiki.
Po škole šel Ayame vyzvednout.
"Tak jak bylo první den v nové škole?" usmíval se Daiki a nedával znát, že ho šíleně bolí břicho.
"Senzačně!" zajásala Ayame. "Hned jsem si našla kamarádky!"
"Tak to je skvělý," radoval se s ní. Aspoň že někdo, prolétlo mu hlavou. Chytil Ayame za ruku a ta zamávala svým novým kamarádkám.
"Tak jak bylo ve škole?" ptala se jich u večeře mamka.
"Skvěle!" začala hned o svých kamarádkách básnit Ayame.
"A co ty, Daiki?" podívala se na něho matka.
"Jo, v pohodě," ani se na ní nepodíval a dál se rýpal ve večeři. "Dneska nemám nějak hlad," vstal a odnesl si talířek do kuchyně, kde jídlo vyhodil. Matka jen zakroutila nechápavě hlavou a pomyslela si: co s tím klukem mám dělat?
Daiki se zavřel k sobě do pokoje. Posadil se na okenní parapet a díval se do tmy otevřeným oknem. Jeho hnědé vlasy mu cuchal vánek. Přitáhl si kolena více k tělu.
Zase jsem sám…Nikdo mě nechápe. Položil si bradu na kolena a poslouchal šumění listí stromů. Dlouho do noci seděl na parapetu a přemýšlel o svém životě a o své rodině.
Jeho rodiče si ho nikdy nevšímali dostatečně, aby se cítil šťastný. Pokaždé měli moc práce a on trávil většinu svého dětství s chůvou a nebo u babičky.
"Nenávidím je!" shodil z parapetu zlostně květináč s fialkou a ta se vysypala na koberec. S povzdechem se k ní sklonil a snažil se uklidit tu spoušť po sobě.
Ať dělal co dělal, nic mu to nebylo platné. Aspoň že má tu Ayame, ale ta brzo vyroste a bude zase sám, nemít se o koho starat. Se špatnýma myšlenkami šel spát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana | Web | 7. března 2010 v 14:00 | Reagovat

úžasný! honem další dílek

2 Karii Sumire | Web | 7. března 2010 v 17:07 | Reagovat

krása x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama