BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Vlčí údolí|17. kapitola

8. března 2010 v 15:08 | Terry - Sasaki |  Vlčí údolí (wolf valley)
Omluva asi nestačí

Dva dny po střetnutí s gardou se Beth probrala. Usnul jsem jí na ruce, takže když s ní cukla, probral jsem se.

"Beth!" vydechl jsem radostí, že se probrala po dvou denním spánku. Čekal jsem, že mi padne kolem krku a skoro mě udusí, ale ona se jen posadila a házela po mě vražedný pohled. "Beth?" oslovil jsem jí ještě jednou.
"C-co tady děláš?" opravdu blbá otázka. Nevěděl jsem, co jí odpovědět.
"Beth, zlatíčko, konečně ses probrala!" zajásala Leslie a podávala jí misku kaše. "Na, sněz to, určitě ti garda nic nedávala." Bylo srandovní dívat se, jak se Beth láduje.
"Kde je Gabriella a garda?" huhlala s plnou pusou. Elliott mě předběhl v odpovědi.
"Nemusíme se zatím ničeho bát, doufáme, že se dlouho neobjeví." A usmál se na ní. Beth mu úsměv oplatila. Na něho se směje a na mě ne! Tomu se říká nespravedlnost.
Po jídle Elliott vyprávěl Beth co všechno se dělo v kostele a jak jsem ji odnesl sem. Trochu zaskočeně se tvářila, když Elliott zdůraznil, že já jsem ji sem přinesl a chránil zuby nehty. To byla přece samozřejmost, že ji zachráním!
K večeru většina šla na lov. V chatě jsme zůstali jenom já, Beth a Leslie.
"Jdu se na chvilku projít." Řekla a zmizela ve dveřích. Asi pochopila, že bych byl s Beth raději sám.
"Beth," začal jsem.
"Co po mě chceš, Eriku?" vyštěkla na mě, až jsem se toho lekl.
"Chtěl bych se ti omluvit. Byla to blbost opustit tě."
"To tedy byla blbost! Kdybys mi to aspoň řekl do očí, ale ty jsi zbaběle utekl!" rozhazovala rukama a křičela. Leslie nás určitě musela slyšet.
"Ano, máš pravdu, zbaběle jsem utekl." Zesmutnil jsem. Jestli jsem si myslel, že mě vezme zpátky, tak jsem si věšel jen bulíky na nos. Ta mě jen tak zpátky nevezme.
"Myslela jsem, že mě aspoň půjdeš podpořit na vystoupení." Rozesmutnila se.
"Ale já tam byl!" Zarazila se nad tím, co jsem řekl.
"Byl? Takže jsi nebyl halucinace?" vyvalila na mě oči a s otevřenou pusou na mě zírala. Pomale jsem jí bradu zvedl.
"Ano, byl. Hrála jsi úžasně. Ty jsi mě copak viděla?"
"A-ano, viděla. Ke konci jsem dokonce na pár vteřin přestala hrát." Byla totálně v šoku.
"Beth, omlouvám se, strašně moc mě to mrzí. Chtěl jsem.. Chtěl jsem změnit minulost, abychom jsme se nikdy nepoznali, ale když jsem tě uviděl, bezbrannou, jak spíš u sebe v pokoji." Můj hlas přecházel v šepot. Nedokázal jsem přes tu bolest jí to vyjádřit.
"Tak jsi ji nezměnil. Jak deprimující." Odfrkla uraženě.
"Beth," chytl jsem jí za ramena. "Chápeš, co se ti tady snažím říct? Nedokázal jsem minulost změnit z toho důvodu, že bych neunesl, že bych tě už nikdy nemohl spatřit. Miluji tě, strašně moc." Pustil jsem ji.
"Mě je jedno, co ke mně cítíš, Eriku Riley Sullere, mě je to jedno!" vyštěkla, vstala a odnesla si deku i polštář k Leslie do ložnice.
"Je to v háji," sklesle jsem se zhroutil na místo, kde Beth seděla a vložil hlavu do dlaní. Všechno jsem pokazil, všechno.
****
Dny plynuly a Beth se se mnou vůbec nebavila. Přehlížela mě, a když jsem na ní promluvil, dělala, že neslyší. Každý večer jsem se šel vytratit před chatu do údolí.
"Nenávidí tě," pronesla jednou večer Alissa, když jsem seděl opřený na kraji lesa o strom.
"Strašně," vzdychl jsem.
"Promluvím s ní, jestli chceš." Nabízela mi.
"To bych nedělal. Ty jsi zezačátku patřila ke gardě, taky tě nemá v lásce."
"Taky pravda." Sedla si vedle mě, ale já vstal a zamířil do chaty.
"Eriku, potřebuji s tebou mluvit." Odchytla si mě hned u vstupu Leslie a tlačila mě zpátky ven. "mohl bys pro mě něco udělat?"
"Jistě,"
"Odejdi, odejdi ty i tvá rodina. Beth potřebuje klid. Potřebuje si všechno promyslet to, co se stalo." Naléhala na mě.
"Co jiného mě zbývá," vzdychl jsem. Vešel jsem do dveří. "Rodino, potřebuji si s vámi promluvit. Prosím, pojďte všichni ven." Uposlechli mě a všichni vešli ven.
"Děje se něco Eriku?" starala se Selene.
"Ano, děje, Selene. Leslie mě požádala, jestli bychom nemohli odejít."
"Docela i Leslie chápu. Beth si to všechno, co se v posledních dnech stalo, musí promyslet. Odejdeme, hned." Souhlasil Elliott a všichni jsme se vydali pryč.
Zamířili jsme k našemu starému domu v Paisley. Elliott se mnou a bratry běžel zpátky do Portlandu, kde jsme vystěhovali veškerý nábytek z domu, kde jsme bydleli a vše převezli zpátky do Paisley.
Vrátili jsme se k normálnímu životu. Kluci se usmířili a vrátili zpátky ke svým láskám, jen já jediný byl bez té své. Beth ještě nechodila do školy. Asi se ještě necítila zcela zdravá, ale už byla doma. Každou noc jsem se na ni chodil dívat oknem a srdce mi pukalo, když jsem ji viděl, jak chodí jako, kdyby pořád nad něčím přemýšlela, že brzy změní své rozhodnutí, a vezme mě zpátky, jinak se utrápím!
Následujícího dne, se Beth objevila ve škole. Srdce mi poskočilo radostí, ale hned zase spadlo na své místo, protože jsem věděl, že se se mnou nebude bavit. Sedl jsem si na naše místo v chemii. Mlčky si ke mně přisedla. Nevěděl jsem, jestli ji mám pozdravit či ne.
Hodina začala a ona se na mě ani nepodívala. Pohrávala si s pramínkem svých vlasů. Měla ten svůj typický účes alá ráno vstanu a jdu. Usmál jsem se sám pro sebe. Tohle na ní miluji. Utrhl jsem kousek papíru a napsal na něho:

Nesnesu pomyšlením, že mám žít bez tebe,
každou noc sedím u okna a koukám na nebe.
Chyby co udělal jsem, chci vzít zpátky,
a tobě dát víc své lásky.
Srdce mi bolestí puká,
jsou to vyloženě boží muka.

A postrčil jsem ji jej do sešitu, když si vytahovala pravítko z batohu. Snad mi odpustí. Zazvonilo na konec hodiny a já odcházel. Seděla tam tak sama. Musím jí dát čas, napomínal jsem se a odcházel do další hodiny.
"Tak co, už tě vzala na milost?" dal mi ránu do zad Taylor, až mi málem vyrazil dech.
"Ne, ještě ne, ale věřím, že časem mě vezme zpátky." povzdech.
"To doufám, Daphne říkala, že s ní skusí si promluvit." mrkal na mě s nadějí Dean. To ani dělat nemusí, ona si to snad uvědomí sama, co stratila a nechce najít.
"Same?" odchytil jsem si nejmladšího bratra.
"Hm? Co je?" otráveně na mě koukal.
"Mluvil jsi s Beth?" ve mě plála aspoň malinká naděje.
"Ne, proč?" a přežvykoval dále čokoládovou tyčinku.
"Nic, jen tam, ze zvědavosti."
"Hm, vše? Já jen, že jsem s klukama ze třídy domluvený, že si půjdeme zahrát basket." přikývl jsem. "Fajn, tak čau doma." a zmizel. Další, kdo s ní nemluvil. S těžkým srdcem jsem nasedl do svého milovaného autíčka, které pokaždé mělo okolo sebe nějaké obdivovatele, a vyrazil plnou rychlostí domů.
"Jsem doma!" hvízdl jsem od domovních dveří. Selene vystrčila hlavu z kuchyně.
"Jak bylo ve škole?" tázala se a schovala hlavu zpátky do kuchyně.
"Jak by asi mohlo být, když jsem dneska měl hodinu s Beth a ani jednou se na mě nepodívala!" a utekl do pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana | Web | 8. března 2010 v 16:50 | Reagovat

snad ho vezme zpátky x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama