BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Vlčí údolí|20. kapitola

16. března 2010 v 14:34 | Terry - Sasaki |  Vlčí údolí (wolf valley)
wolf
Zlatíčka, už se blíží konec!
Už zbývají jen dvě kapitoly a bude Vlčí údolí dokončeno!


Sen

"Beth, zlatíčko," slyšela jsem z dálky mámin hlas.
"Ano mami?" rozhlížela jsem se po temném lese.
"Beth, pomoz mi!" šel slyšet její vzlykot. Zalapala jsem po dechu.
"Pokud chceš mámu vidět, přiveď mi Erika, Elisabeth!" zaznělo mi vedle ucha Gabriellin hlas. Slzy mi stékaly po tvářích. Rozhlédla jsem se a vydala se rovně do lesa. Na cestu skoro nebylo vidět a já stále slyšela mámin hlas, ať si pospíším. Přidala jsem do kroku.
Po nějaké době jsem došla do údolí. Neměla jsem sílu, tak jsem se zhroutila do trávy. Cosi mě chytlo za cíp bílých šatů a táhlo mě pryč.
Všimla jsem si, že je to Andrew a táhne mě směrem k Leslie, která stála u opřené motorky.
"Jeď Beth, jeď!" pohnala mě, abych si nasedla a jela pro Erika.
"Ne, Leslie, tohle já nemůžu!" protestovala jsem.
"Jeď, jen tak můžeš matku zachránit!" poslechla jsem ji teda. Nastartovala jsem a závodila s větrem, kdo bude u Erika dřív. S prudkým smykem jsem zastavila u jejich velkého domu.
"Eriku!" zakřičela jsem, ale nikdo se neozval. "Eriku," hlesla jsem a skácela se na schody.
Po chvíli jsem se probudila v jeho náručí. Slunce svítilo na jeho nádhernou tvář.
"Eriku," zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Při mém dotyku zavřel oči. "Musíme zachránit mou matku," dál jsem šeptala.
"Elliott a Selene se o to postarají, neboj se," zabořil ruku do mých vlasů. Až teď jsem si všimla krvavých skvrn na mých bílých šatech a krve stékající po Erikově hrudi na zem, kde se z ní stávala krvavá louže. Zalapala jsem po dechu.
"To bude v pořádku, Beth, to bude v pořádku," špatně dýchal.
"Ne, prosím ne!" slzy mi tekly proudem.
"Miloval jsem tě, Beth, a ty to víš." V jeho očích se odrážela bolest a strach. Setřel mi slzy. "Neplač, vždycky tu s tebou budu." Hlesl a pustil mě na zem. Pomalu se sesunul do trávy vedle mě a díval se na nebe. Na modré nebe bez mráčků. Slunce na něho svítilo a já viděla, jak jeho kůže bledne.
"Ne!" křičela jsem. "NE!" ten pohled mi rval srdce.
"Nikdy nebudeš sama," opět mi zabořil ruku do vlasů, ale ztrácel sílu a pomalu spadla vedle jeho boku. Zavřel oči a naposledy řekl: Miluji tě.
"Prosím ne, prosím, neodcházej, ne!" tvář jsem položila na jeho hruď. "Vrať se, prosím!"
Najednou jsem se prudce zvedla a zakřičela: "Ne!" Uvědomila jsem si, že to byl jen sen. Ošklivý sen. Sen, ve kterém jsem ztratila svou lásku. Tvář jsem zabořila do dlaní, a kolena dala k hrudníku. Chvilku jsem se pohupovala, abych se uklidnila.
Byl to jen sen. Byl to jen sen. Opakovala jsem si stále dokola, ale nepomáhalo mi to. Vzala jsem tedy peřinu a sedla si na okenní parapet a dívala se na měsíc.
Víčka mi začali těžknout a já se přesunula zpátky do postele. Do rána mě už nic nevzbudilo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana | Web | 16. března 2010 v 14:48 | Reagovat

hů takovýhle sny bych teda nechtěla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama