BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Povídka k narozeninám - Povídka od Hanako

20. června 2010 v 17:36 | Sasaki |  Anime/manga jednorázovky
Wuhůůů! :D

Zdárec oslavenče, ty už máš dneska šestnáct co? .. :D Tak to se musí pořádně oslavit! J Tak já ti přeju k narozkám všechno nejlepší, hodně zdraví a štěstí, lásky, přátel a tak dále ^^
Taky doufám, že napořád budeme nejlepší kámošky a nic nás nerozdělí! J :D

Užij si oslavu a ať dostaneš samý hezký dárky ;)
Taky přeji jako mě Chrona hodně štěstí, štěstí, štěstí, štěstí, protože na Titaniku byli všichni zdraví a bylo jim to prd platný :D
Tohle všechno ti přeje tvoje manžélka:
Gabííí :D
Tak a začínáme! :D
Upozornění: Yaoi 18+ má drahá! :D

Sasaki: Děkuji kočičko, moc se mi ta povídka líbí, ptže je originálka a jsou v ní upírci! Miluji tě lásko =*


Otrok pána temnot

Otrok pána temnot. Tak se mi říká mezi ostatními. Ze všech možných otroků si nejvyšší zvolil právě mě. Nechápu to a nerozumím, ale víc nemohu. Když jste otrokem, nesmíte nic. Pouze plníte rozkazy svého pána. Patříte jen jemu a nikomu jinému. Nemáte jméno, tedy pokud vám ho váš pán nedá. Svému pánovi vykáte a pokud mu začnete tykat, čeká vás trest. Pokud vás někdo znásilní, dostanete trest oba. Váš pán vám musí dát svolení k mluvení, jinak musíte mlčet. Když vás chce do postele, nesmíte odmítnout. Tresty většinou velmi bolestivé, a proto otroci moc neodporují. Za chvíli by totiž zemřeli.
"Ty tam! Nejvyšší Minoru si tě žádá vidět," přišel do našeho pokoje - kde nás je v malém prostoru tak deset - jeden dozorce a ukázal prstem na mě. Vstal jsem ze své postele a přešel až k němu. Chytl mě za provaz, který jsem měl přivázaný k obojku na krku. Raději jsem neodporoval a šel s ním, protože všichni dozorci vědí, kde je naše slabé místo, a když do něj uhodí, složíš se na zem. Zažil jsem to z vlastní zkušenosti, když mě sem poprvé dovedli. Cítíte se potom oslabení, že nemůžete zvednout ani ruku a motá se vám hlava. Navíc ten trest potom, nechci už nikdy znovu zažít.
Procházeli jsme docela velkým komplexem. Otroků tu bylo požehnaně a pánů zrovna tak. Samozřejmě otroci žili v té horší části komplexu. Každý z pánů měl vlastní pokoj s koupelnou a všechno bylo až někdy i honosně vyzdobeno. My jsme byli rádi za tvrdou postel, jednu koupelnu pro deset lidí a potravu.
Říkáte si, proč otroci nežijí se svými pány? Má to jednoduché vysvětlení. Páni chtějí mít soukromý. Navíc někteří si do svých pokojů zvou i prosté lidi, které objeví na ulici nebo v temné uličce. I když můj pán je výjimka. Nabídl mi, abych u něj bydlel, ale já zamítl. V tu dobu mi dal svobodnou vůli, což se moc nestává. Když jsem řekl ne, podivil se.
"Proč? Není spíš snem každého otroka žít se svým pánem? Nemusel by ses tísnit v těch pokojích a žil bys se mnou. Řekni mi svůj důvod na zápornou odpověď." Jeho hlas byl neutrální, ale byly v něm známky laskavosti.
"Nechci se lišit od ostatních pane. Chci žít s nimi, abych zbytečně nevyčníval z davu. To je můj důvod," poklonil jsem se mu a čekal, že mi uloží trest nebo mě donutí, abych u něj bydlel, ale můj pán, Minoru pouze pokýval hlavou a dál se tomuto tématu nevracel.
Došli jsme do budovy pánů, kde už jsem byl tolikrát a nic se za tu dobu téměř nezměnilo. Ve společenské místnosti, která byla v prvním patře, byly na oknech dlouhé sametově červené závěsy, polstrované sedačky se stoly, televize, knihovna a další věci otrokům neznámé.
Po cestě jsme potkávali mnoho pánů a pár z nich jsem i znal. Přede všemi jsem se poklonil a nechal se vést dozorcem až do pokoje mého pána, který byl zároveň taky nejznámější a nesilnější tady.
Ty dveře jsem znal tak podrobně, že bych je dokázal nakreslit nazpaměť. Dozorce zaklepal a ozvalo se "dále". Poté mě strčil dovnitř a zase dveře zavřel. Podíval jsem se po pokoji. Minoru stál u okna se sklenkou rudé tekutiny a koukal do dáli.
"Dobrý den pane," poklonil jsem se a zůstal stát na svém místě.
"Vymyslel jsem pro tebe jméno můj otroku. Já doufám, že se ti bude líbit. Přistup ke mně blíž." Podle jeho rozkazu jsem k němu přistoupil a on na mne pohlédl. Díval jsem se do jeho tmavých očích, které byly tak nádherné a okouzlili by snad každého. Jak dívku, tak i chlapce.
Přejel mi prsty po obličeji až dolů po hrudi. Poté mi chytil bradu, aby mi viděl do mých modrých očí.
"Yuichi, budeš Yuichi," řekl po chvilce ticha a pořád se mi koukal do očí. Jeho pohled mě fascinoval a na jméno jsem nebral ohledy. Bylo mi jedno jak mě pojmenuje, nezáleželo mi na tom. Je to jenom jméno nic víc.
"Nelíbí se ti snad? Nic neříkáš," pokáral mě a pustil mou bradu.
"Omlouvám se pane, líbí se mi a moc. Děkuji pane," poklonil jsem se. Jeho oči mě probodávali pohledem a
já nevěděl, co dělat. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale za nic na světe bych to neřekl.
"Nemáš zač Yuichi. Svlékni se a oblečení poskládané odlož tam na křeslo." Ukázal na polstrované křeslo blízko postele, sundal mi obojek s provazem a já ihned poslechl. Vyzul jsem si boty a zastrčil do nich ponožky, poté si sundal triko a poskládal ho na křeslo. Za trikem šli i tepláky a nakonec spodní prádlo. Otočil jsem se na svého pána a všiml si, že mě pozoruje.
"Lehni si na postel a počkej tam, než přijdu," řekl ještě, a poté se vytratil v koupelně. Podle příkazu jsem si lehl na postel a čekal než přijde. V hlavně se mi míchaly různé myšlenky. Tedy hlavně na něj. Je tak nádherný. Jeho krásné černé vlasy vždy hebké a nosívá obvykle černé oblečení. A je vskutku nádherný. Každý se po něm otočí.
Můj pán byl nejkrásnější tady vůbec. Neměl žádnou konkurenci. Každý by si přál být jeho otrokem, ale můj pán si vybral mne. Což je pro mě velkou záhadou.
Klaply dveře a vyšel z nich nahý Minoru. Svalnaté tělo měl bílé, téměř jako stěna. Můj pán by se hodilo do modelingu. Představuje vysněného kluka každé dívky.
Velkou rychlostí se přemístí na postel, kde se naklonil k mému obličeji.
Začal mi rukama přejíždět po vyhublé hrudi, kde se jasně rýsovaly kosti. Jezdil tam a sem a někdy zavadil o bradavku. Poté se k nim přesunul a začal je mnout.
"Vzdychej, vzdychej mé jméno Yuichi," nakázal mi a dál se mi staral o bradavky. Svoje steny jsem tedy přestal zadržovat a vzdychal na přání svého pána.
Až bradavky úplně ztvrdly, přesunul se rukama k mému obličeji. Upřeně mi koukal do vzrušením zastřeného obličeje.
"P-pane Minoru," vzdychal jsem a užíval si jeho doteky.
Políbil mě. To byl první polibek za celou dobu, co jsem jeho otrokem. Opravdu mě políbil. Překvapeně jsem na něj koukal a užíval si jeho úst. Jazykem mi začal přejíždět po rtech a chtěl přístup dovnitř. Otevřel jsem ústa a nechal jeho jazyk, aby mi do nich vstoupit. Plenil mi ústa dravě a já začínal být vzrušený.
Rukama mě chytl za hlavu a přitáhl ještě víc k sobě, aby se polibek prohloubil. Já si pouze užíval slasti, kterou mi poskytoval. Neměl jsem svolení zapojit se. Prsty mi opět začal bloudit po hrudi a všude možně, kam dosáhl. Poté se mi odlepil od úst a zadíval se na můj vzrušený úd. Přejel po něm konečky prstů, a pak zase ruku odtáhl.
Roztáhl mi do široka nohy a vecpal se mezi ně svým velkým údem. Pomalu do mě vstupoval, ale i přesto jsem cítil bolest. Ruce jsem zatínal do prostěradla a čekal, až ve mně bude celý.
Chvíli počkal, a pak začal přirážet. Byl jinačí než jiní. Byl opatrný a možná i něžný. Přirážel nejprve pomalu, ale jak začal vzdychat mé jméno, tak přirážel víc a víc.
"Yu-Yuichi!"
Svíjel jsem se v extázi. Jeho tělo mi bylo příjemné a vzrušovalo mě. Proto jsem nikdy neodporoval, když chtěl sex. Tedy jen poprvé, a to když jsem ho neznal.
Naposledy přirazil a vyvrcholil do mě. Po chvilce jsem vyvrcholil i já a oba jsme se vydýchávali. Ten pocit, že byl ve mně, byl tak překrásný. Pořád nechápu, proč si zrovna mě vybral jako svého otroky, když měl okolo sebe na vybranou. Určitě jsou i hezčí než já, tak proč?
Bojím se zeptat a vlastně taky nemám svolení. Bylo by to zbytečné.
"Zakloň hlavu a nakloň do leva." Jednoduchý rozkaz a tak známý. Ihned jsem poslechl a vyčkával. Minoru olízl kůži na mém krku, a poté se do ní zakousl. Tiše jsem zaúpěl a stiskl ruce do pěstí.
Pil ze mě, na obvyklé normy, dlouho. Začínal jsem cítit jak slábnu a vidím zamlženě, ale ani jsem necekl, nesměl jsem. Musel jsem bolest vydržet do té doby, dokud se nenapije.
Ano upíři. Podle lidí krev sající stvoření nebo také odporné zrůdy. Všichni pánové svých otroků jsou upíři. Na otrocích se živí, aby nemuseli lovit lidi.
Lidé vlastně o tomhle komplexu skoro nic nevědí. Někteří říkají, že se zde provádějí pokusy na lidech, jiní zase, že je to jakási zvláštní ubytovna. Nikdo neví o existenci upírů. Pouze z knížek, a v nich jsou nepravdivé informace.
Věděl jsem, že nemám říkat, ale nějaká část mozku mi prostě vehnala do hlavy, abych to řekl.
"P-pane, prosím d-dost," zašeptal jsem tiše a vyčkával na jeho reakci. Nevnímal mě a pil dál. Nevnímal nic, jen ukojení svého hladu. A v tom jsem mu nemohl bránit, otrok nic nemůže, ale jedno pravidlo je extra důležité. Nikdy nerušte své pány při pití krve, i kdyby jste byli v ohrožení vysátí všechny krve!
Tohle pravidlo si pamatuje každý otrok, a taky se podle nich všichni řídí. A já to teď porušil, ale když můj mozek mluvil jak kdyby za mě.
Přestával jsem vidět, bolelo mě břicho a hlava taky. Špatně se mi dýchalo a začal jsem pomalu upadat do bezvědomí. Umřu, už jsem to věděl jistě. Mého pána jen tak nic nezastaví. Musím se s tím smířit. Žil jsem pro něj, a to bylo pro mě už tak hodně, že jsem rád, že umírám díky němu. Moje krev mu bude kolovat v žilách.
Jediné, co má otrok dovolené je poslední věta, kdy ví, že už umírá. Na to jediné má otrok jako já právo, a toho hodlám i využít.
"Miluji vás, pane," zašeptal jsem a upadal do nekončícího spánku. V mém pánovi hrklo a prudce se odtrhl. Já už viděl jen jeho zděšený pohled, a poté tmu.
Pane, budete mi chybět ..

Píí, píp, píp. Od někud se ozývá pípání. A taky slyším z hodně velké dálky hlasy. Ten jeden poznávám, to je přece Minoru. Ale vždyť jsem umřel, to nemůže být on.
Kde to jsem? Odkud jsou ty zvuky? Cítím dotek na své ruce. Kdo je to? Minoru? Kde jsi?
"Pane uklidněte se. Tady mladík ztratil velkou část krve a můžeme být rádi, že je ještě na živu. Nebojte, probudí se." Ozval se hlas nejspíš doktora. Potom stisk na mé ruce zesílil.
"Dobře, děkuji." Ten hlas bych poznal na míle daleko, to je přece Minoru. Co tu dělá? Žiji? Přežil jsem to? Ale jak?
"Yuichi, je mi to tak líto. Já, nechtěl jsem tě skoro úplně vysát. Jen jsem nemohl přestat. Mrzí mě to," šeptal mi do ucha a přitom pořád držel moji ruku ve své.
"P-pane?" sebral jsem odvahu a pokusil se otevřít oči. Při mém překvapení to šlo. Uviděl jsem nad sebou mého pána se sklíčeným obličejem, kde se naskytovala bolest.
"Yuichi! Ty ses probral! Jsem tak rád!" vší radosti mě k sobě přimáčkl a já byl naprosto mimo.
"Hrozně mě to mrzí, omlouvám se. Nechtěl jsem, odpustíš mi to?" ptal se se smutkem v hlase. Jeho obličej pokrytý bolestí se mi vůbec nelíbil.
"Nemusíte se omlouvat pane, není za co," zašeptal jsem a díval se mu do očí.
"Ale mám. A prosím přestaň mi říkat pane. Už nejsi otrok. Jsi svobodný muž a můžeš si dělat co se ti zlíbí." Říkal to nějak smutně. Jako kdyby nechtěl, abych ho opustil.
"A mohl bych zůstat s vámi? Nemám kam jít," zeptal jsem se a dodal jsem rozumný důvod. Jeho obličej se najednou rozzářil.
"Jistě že můžeš, ale já už nebydlím, tam kde předtím. Koupil jsem si dům dál na sever. Je tam klid, příroda a tak. Taky pokud bys souhlasil, rád bych tam žil s tebou," mluvil na mě laskavým tónem a ještě trochu překvapeným z toho, že žiji.
"Dobře, půjdu s vámi," usmál jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Přiblížil se blíž k mému obličeji a lehce mě políbil na ústa. Překvapeně jsem na něj koukal.
"Slyšel jsem tě. Po tvých slovech jsem mohl přestat," konstatoval nakonec.
"Ehm, já," začal jsem koktat a můj obličej nabral červenou barvu.
"Nemusíš se stydět. Já, taky tě miluji Yuichi. Já si tě vybral, protože ses mi hrozně líbil a přitahoval si mne." Překvapeně jsem na něj zíral s otevřenou pusou až se Minoru musel zasmát.
"Půjdeš tedy semnou?" optal se ještě jednou a zářivě se usmíval.
"Kamkoliv," objal jsem ho a přitiskl víc na tělo, abych měl jistotu, že se mi to nezdá a nejsem mrtvý.

A etě jsem dostala od Hanako toto:

Děkuji ještě jednou lásko, jsi ta nejlepší! :-*
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kakashi & Iruka sensei tvoje SBí | Web | 20. června 2010 v 20:03 | Reagovat

I když se zpožděním, přejem všechno nej :-D  :-D  :-D

2 SweetUchiha Sachi-chan | Web | 20. června 2010 v 20:41 | Reagovat

Taky ti přeju všechno nejlepší a hodně zdravíčka a štěstíčka X33 XD

3 Jana | Web | 21. června 2010 v 16:34 | Reagovat

krásná povídka x)

4 Taychi | Web | 21. června 2010 v 18:48 | Reagovat

Juu *o* Hanako je jako vždycky dokonalá xDD

5 Zukashi | E-mail | Web | 4. listopadu 2011 v 21:48 | Reagovat

Teda, už jsme čekala že umře.. to byhc pak umřela já, a vy jste mne měly na starost...=D

6 Sasu-chan | Web | 3. června 2012 v 16:23 | Reagovat

Woooooow!! Tahle patří mezi nejlepší co jsem kdy četla:) i kdymz to neni SasuNaru je to strašně moc sugoi!!<33 poklona :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama