BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Anděl bez křídel 2/?

22. března 2011 v 17:39 | Amaya |  Anděl bez křídel
Trvalo mi to, vím to :D Ale stejně to nemá délku jakou jsem chtěla >_<
Navíc je čtvrtletí a musím se učit, nemám na psaní vůbec čas což mě štve :(
Ale ted už dost keců a čteme čteme! :D


Chodila jsem na gympl v Resemboolu ani ne tři týdny a už jsem měla strašné problémy. Všichni mě nenáviděli za to, že miluju automaily.
"Ale ale, naše mladá mechanička!" ozvalo se, když jsem jako každé ráno vešla do třídy a zaplula do poslední lavice, kde na mě nebylo tak moc vidět. Jenom jsem viděla ty soucitné pohledy Ala, které mi moc nepomáhali.
Raději jsem si nasadila sluchátka a pustila si je co nejvíc to šlo, abych neslyšela to jejich pokřikování na mě a modlila se, aby už došla profesorka.
Jenže to bylo další, co se mi mohlo stát že. Přišla ta nejhorší profesorka na škole, protože naše byla na školení tak jsme měli suplování. Úchvatný. Vytáhla mě k tabuli. Když jsem se hrabala za ní, strčila mi Lucy, mám dojem, že se ta blondýnka tak jmenuje, slupku od banánu pod nohy a já po ní samozřejmě uklouzla a roztáhla se jak široká, tak dlouhá. Samozřejmě že se mi vyhrnula sukně školní uniformy a ta profesorka úplně celá zrudla a hnala mě k řediteli školy s tím, že morálně porušuji pravidla školy.
"Ale tak to nebylo! Lucy mi dala pod nohy slupku od banánu!" vyskočila jsem v ředitelně ze židle, na kterou jsem byla násilně posazena.
"Uklidněte se, slečno Rockbellová!" okřikla mě profesorka, co mě dovedla.
"Dáme vám trest," řekla klidně ředitelka zdejší školy, "každý den po dobu dvou měsíců budete pomáhat uklízečkám s úklidem školy minimálně hodinu!" řekla rázně.
"Ale-" chtěla jsem zaprotestovat, ale bylo mi jasné, že je to zbytečné.
Zpátky do třídy jsem se sice vrátila, ale hned po zvonění jsem utekla na záchody, kde jsem se zamkla v kabince a po celé zbývající dvě hodiny jsem tam seděla a brečela.
Když zazvonilo, že už skončilo vyučování, slyšela jsem, jak někdo vešel do místnosti a kroky se blížili k mé kabince, kde jsem seděla.
"Winry?" ozval se klučičí hlas.
"Co tady děláš, Ale?" nechápala jsem a rychle se podívala do zrcátka, co jsem rychle nahmatala v batohu abych se zkontrolovala, jak moc jsem rozmazaná.
"Měl jsem o tebe strach, celé dvě hodiny ses neukázala a profesorka tě všude hledala," řekl s náznakem úlevy ale i smutku.
"Tak teď víš kde jsem, tak můžeš jít," odfrkla jsem si, protože jsem vážně neměla chuť se s ním vidět.
"Tak dobře no," a kroky se roznesly směrem ke dveřím a mě se ulevilo, protože jsem nechtěla, aby mě viděl ubrečenou, s opuchlýma očima a rozmazanou. Dveře se otevřeli a zase zaklapli a já se zvedla ze záchodu a odemkla dveře. Byla jsem přesvědčená, že odešel, ale jakmile jsem otevřela dveře kabinky, lekla jsem se ho.
"Proč jsi mě neposlechl?" povzdechla jsem si.
"Protože mám o tebe strach," řekl dost přesvědčivě, abych mu to věřila.
"Tak pojď," obejmul mě okolo ramen a vyvedl mě ze školy ven. "Nedám tě, chápu tě se do tebe naváží, seš jiná a to se jim nelíbí, že nejsi stejná bárbína jako ony," pohladil mě po tváři a usmál se na mě.
Celou cestu domů jsme se o tom bavili a já mu byla za t vděčná, že mi vlil do žil trochu energie.
"Děkuji ti Ale, za všechno," sklonila jsem oči a podívala se do země.
"Ale prosím tě, to nic nebylo, to by udělal každý, teda až na Eda," zasmál se. Měl pravdu. Edward se choval jak kus ledu, ale podle toho co mi o něm vyprávěl Al, nebyl zas tak špatný. Když jejich matka byla v práci a oni měli jít do školy a Al mě šíleně velkou teplotu, Ed s ním zůstal doma a dával mu studené zábaly, takový starostlivý velký bráška.
"Vypadáš, nějak uplakaně, stalo se něco ve škole?" zeptala se starostlivě mamka, když jsem vešla do domu. ¨
"Už je to v pořádku, neboj, nic to nebylo, jenom jsme koukali na dojemnej film," smála jsem se a připadala jsem si divně, že jsme jí poprvé v životě lhala o škole, ale jinak jsem prostě nemohla, protože by to okamžitě začala řešit a jančit.
Odpoledne jsem se uklidňovala montováváním nového automailu pro mého pejska, který přišel o nohu, takže jsem nějak moc nevnímala co se děje doma.
"Winry! No tak Winry! Slyšíš sakra!" slyšela jsem na chodbě někoho křičet mé jméno. Vykoukla jsem tedy z dílny a uviděla babičku Pinaco.
"Co se děje?" nechápala jsem o co se jedná.
"Armáda," řekla udýchaně a zmizela. To znamenalo jen jedno. Máma s tátou byli povoláni do bitvy jako lékaři. Rozběhla jsem se do kuchyně, kde se mamka s taťkou o něčem dohadovali.
"Nepojedete nikam!" řekla jsem rázně.
"Winry na tohle nemáme čas, lidi umírají, někdo jim pomoct musí, neboj, vrátíme se v pořádku, nebude to jak posledně," chlácholila mě mamka.
Ano, jak posledně. Posledně to dopadlo tak, že táta byl dva měsíce v kómatu a máma už si myslela, že se nikdy neprobere, ale probral. Proto nechci aby znovu odjeli, bála jsem se o ně. Strašně moc jsem se o ně bála.
"Lžeš!" křikla jsem se slzami v očích a běžela před dům, kudy mí rodiče odcházeli k autu a nasedali do něho. Bylo to armádní auto. Nenáviděla jsem armádu, hnusila se mi.
"Winry, co se děje?" přiběhl Al i s Edem, což bylo pro mě překvapením, před náš dům.
"Ale nic," otřela jsem si rukou slzy a oblékla jsem si rozeplou kombinézu, co jsem měla přivázanou okolo pasu že šlo vidět jen mé černé tričko po prsa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanako | Web | 22. března 2011 v 18:09 | Reagovat

moc pěkný .. ^.^

2 Saruki.. | 22. března 2011 v 18:19 | Reagovat

Hůů.. Chudák Winry! Jinak moc hezky napsané ^-^

3 BB20 | 15. září 2011 v 21:25 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se zeptat, kdy bude pokračování???

4 Amaya | Web | 16. září 2011 v 16:56 | Reagovat

[3]: To ještě nevím :( třetí část mám rozepsanou, ale nevím kdy jí sem dám, tuhle kapitolovku moc lidí nečte :/

5 Muff* | Web | 20. září 2011 v 21:35 | Reagovat

:D mě to opravdu baví ;)) a že jí čte málo lidí?? to je jejich blbost prtože je super

6 Raduz | E-mail | Web | 6. března 2012 v 15:05 | Reagovat

No jasnačka souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama