BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Upír co omdlévá

3. července 2011 v 0:56 | Amaya |  Jednorázovky
Další z mých "Twiligth", jak to nazvala kámoška, výtvorů.

Prostě bylo mi zadáno jen tak ze srandy téma "Upír co omdlévá při pohledu na krev" a já napsala ... slátaninu... :D Doslova :D
Má to dvě něco stránky, je to fakt hrůza :D Doslova kopie s obměnou jmen Twilight :D ale co, měla jsem to napsané za půl hodiny, dobré ne? :D
No.. raději si tu slátaninu moc nečtěte :D Ale když už, tak nechte koment :D
Už proběhl edit ae asi to nepomohlo :D

Upír, co omdlévá …

Cítím se trapně, vážně! Nechci ty oči nikdy otevřít. Stalo se mi to už zase, já… já prostě nejsem na to dost silná.
"No tak, Becco, otevři oči, já vím, že vnímáš," řekl mi hodně povědomý hlas, který jsem dlouho znala. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem je otevřít, nechtěla. "Nic si z toho nedělej, to je úplně normální," znovu se ozval ten hlas. Prej normální, vždyť se to stává jenom mě, tak jaképak normální! "No dobře, nechám tě tu samotnou," slyšela jsem zvednutí se ze země a poté šouravé kroky pryč. Když zacvakli i dveře, otevřela jsem oči a posadila se.
Dlouho mi zase nebylo tak trapně. Mám chuť něco roztřískat, ale mého krásného pokoje je škoda. Vyšla jsem teda na balkón a nadechla se čerstvého vzduchu. Opřená o zábradlí jsem si nechala cuchat své kudrnaté vlasy větrem a bradu si podpírala rukou.
Dlouho jsme tam nedokázala stát, ucítila jsem ten odporně kovový zápach a mě se znovu navalilo. Raději jsem si sedla do pokoje na postel, zády se opřela o zeď a přemýšlela.
Trvalo to už rok a já stále jsem si nemohla zvyknout. Stále dokola jsem omdlévala, při sebemenší kapičce, vždycky. Můj táta, doktor v našem světě mi ze zoufalství dokonce s kolegy pořídil kapsle, abych se aspoň nějak živila, ale ty nebyly tak energeticky dobré jak samotná… ta tekutina. Bože, ani to slovo mi nejde na jazyk, jak je mi z něho špatně, ale dobře, řeknu ho, krev.
Asi vám už došlo, co jsme zač, nebo ne? Tak vám to tedy vysvětlím. Jsme upíří rodinka. Já, Becca Swann, moje matka Angelica, otec Teodor, a mé sestry a bratři. Celkem mám šest sourozenců, ale to nebudu teď řešit.
Nejsem čisto krevná upírka, udělali ze mě upíra, úmyslně ale moje rodina to nebyla. Pamatuji si ten den, jako kdyby to bylo včera. Šla jsem pozdě z diskotéky na vysokých podpatcích a v mini sukni a byla mi celkem zima, protože foukal studený vítr a já měla jenom lehkou bundičku. Šla jsem čtvrtí, kterou bych ani za dne nešla sama, ale jelikož se mi nechtělo obcházet celej blok, tak jsem to bohužel musela projít tudma a to se mi stalo osudný. Nějaký mladý upír, který byl "novorozený" tak měl strašný hlad, teda spíš palčivý pocit v krku a potřeboval krev a já jsem v tu noc byla jediná osoba, co po té ulici šla. Dál si nic nepamatuji, jen že jsem ležela na zemi se šílenými křečemi a křičela bolestí.
Ale ta bolest přestala až před ránem. Cítila jsem, že jsem nějak plná energie a nepotřebuji spánek, a když jsem se podívala do zrcadla našla jsem na sobě kousanec na krku a upíří zuby. Rychle jsem si sbalila věci a vyrazila na cestu do neznáma, nevím proč, ale něco mě táhlo k mému druhu. Později jsem zjistila že nedokážu se ani blbýmu zvířeti zahryznout do krku a vypít krev, vždy jsem omdlela.
Po půl hodině jsem se tedy uráčila dojít ze svého pokoje mezi ostatní. Byli natolik tolerantní, že se o mém dalším kolapsu nemluvili. Všichni seděli okolo stolu v obýváku na zemi a hráli aktivity? Asi jo, nevím, ty společenské hry jsem nějak extra ráda neměla.
"Becco, půjdeš se mnou dneska na nákupy?" zeptala se mě moje sestra Mia, která byla nemalý blázen do módy.
"Jasně, potřebuji nějaké nové šaty," usmála jsem se na ní.
"Dobře, moc neutraťte," usmála se na nás máma, Alissia. Popadla jsem klíčky od svého autíčka a vyrazily do města.

+ + +

Moc dobře jsme se bavili. Nakoupily jsme toho strašně moc, až jsme pomale nevěděly, kam ty tašky skládat. Cestou na večeři, i my, upíři můžeme jíst normální jídlo, které nám dodává energii ale ne tak velkou jako samotná krev, jsme potkaly mého kluka?! Dalo by se říct. On vlastně nevěděl, co já jsem zač a já ani neměla v plánu mu to ani říct, pokud to nebude úplně nutné.
"Becco," pozdravil mě, ruku mi obtočil kolem úzkého pasu a něžně políbil na rty.
"Becco, nebudu vás rušit, vezmu si klíčky od auta, pojedu na před. Lukas tě určitě přiveze, viď Lukasi?" řekla Mia.
"Jistě," zazubil se na ní a už mi navrhoval kam bychom mohli jít. Lukas vlastně mě znal už za doby, kdy jsem byla člověk ještě a docela se mě pak i vyptával, kam jsem zmizela, když jsem se stala novorozená, což on samozřejmě nevěděl. Těžko se mi před ním lhalo, ale musela jsem nějak uhájit jeho nevinnost.
Zamířili jsme do místního podniku, kde jsme spolu strávili dost pěkných chvil. Měla jsem co dělat skrývat zuby před Lukem, když jsem se smála. Bylo mi s ním fajn, nemusela jsem předstírat, že jsem někdo jiný, s ním jsem byla vždy svá.
Odvezl mě domů. Celou cestu jsme si povídali, smáli, byli šťastní a já si říkala, proč nemůžu být normální, že bych s ním chtěla zestárnout, ale představa, že on bude umírat a já žít věčně mi rvala srdce na kusy.
"Mohu tě doprovodit až před dveře?" zeptal se mě, když jsme zaparkovali u garáže.
"Jistě, naši jsou doma, všichni jsou vlastně doma," usmála jsem se.
Galantně mi pomohl z vozu a doprovodil až přede dveře.
"Jestli chceš, můžeš jít dovnitř, pokud teda nespěcháš domů," nabídla jsem mu, když jsem přešlapovali na verandě.
"Moc rád, pokud to nebude vašim vadit," pokrčil rameny.
"Určitě ně," otevřela jsem dveře a měla co dělat abych sebou za dnešek podruhé nesekla. Lukas si zakryl pusu úděsem a já to musela ustát.
Pohled na obývák, kde těla mé rodiny byly roztrhané na kusy a všude samá krev nebyl zrovna nijak příjemný, ani pro upírku, která neměla ráda krev a zvedal se jí z ní kufr.
"Panebože," vydechla jsem a rozběhla se k mámě, která se posunula o kousek. Ještě žila. "Mami, mami, co se stalo?" vzala jsem jí do náruče.
"Oni….se…vrá..vrátili," stačila říct a navždy zavřela své blankytně modré oči.
"Becco, co se tady stalo? Zavolám policii," už už sahal po telefonu, v mžiku jsme stála u něho a mobil mu sebrala z ruky. Překvapeně se díval jak jsem se tak rychle k němu mohla dostat.
"Nemáme čas, musíme vypadnout," řekla jsem, popadla ze skříňky nouze čisté oblečení a běžela k autu. Ale cestou jsem z garáže vzala velký kanistr s benzínem a ještě ho šla vylít do obýváku a zapálila.
"Becco, co se stalo? Sakra co se to děje?" nechápal.
"Nasedni, vysvětlím ti to." Popohnala jsem ho k tátové sportovní audi R8. Dupla jsem rychle na plyn a uháněla pryč od našeho krvavého domu, který teď poklidně hořel. Slzy se mi drali do očí, ale musela jsem je zahnat, abych se mohla soustředit na vysvětlování a řízení.
"Přísahej, že to nikomu neřekneš jinak budu nucena tě zabít," řekla jsem tvrdým hlasem a zavrčela.
"Dobře, ale co nemám říct?" nadechla jsem se a řekla to, co jsem chtěla mu říct opravdu jen v krajních mezích, až bude nejhůř a teď bylo nejhůř.
"Jsme upíři,já, a celá moje rodina," vytřeštil na mě oči a pak se začal tlačit na dveře auta. "Já ti neublížím, my nezabíjíme lidi jen tak pro nic za nic," řekla jsem.
"To mi říkáš s takovým klidem? Celá tvá rodina je mrtvá! To se jako pozabíjeli navzájem nebo co?" slyšela jsem v jeho hlase paniku.
"Ne, to je druhá skupina, vampýři, my jsme ti hodní, co se živíme zvířecí krví, vampýři nás zabíjí, aby mohli ovládnout svět, protože my stále máme větší moc než oni," vysvětlovala jsem a dál se řítila po dálnici. Jela jsme nejmíň dvěstětřiceti, překračovala jsem povolenou rychlost, ale to mi bylo jedno.
"Musíš mi pomoct, musím je zastavit, sama jako upír,"
"A jak ti jako mám pomoct?" nechápavě se mě zeptal. Moc dobře jsem věděla, že na tohle nepřistoupí, ale musela jsem to risknout.
"Máme asi zhruba tři dny na to, než nás najdou," konstatovala jsem, "Lukasi, miluješ mě tak strašně moc, že bys pro mě udělal cokoliv?" zabrzdila jsem na odpočívadle a otočila se k němu čelem. Na prázdno polknul.
"Ano, to miluji," kývl hlavou.
"A byl bys ochotný se kvůli mně vzdát své smrtelnosti?" řekla jsem konečně nahlas svou otázku která mě doslova pálila v krku. Lukas dlouhou chvíli váhal, až nakonec odpověděl.
"Ano,"
"Dobře," přitakala jsem a naklonila se k němu. "Promiň mi tu bolest, co kvůli mně budeš muset zažít," zašeptala jsem a zakousla jsem se mu do krku. Vykřikl bolestí a já do něj nechala dál proudit jed z mých zubů.
Po chvíli jsem se odtrhla od jeho krku. Poprvé v životě jsem ochutnala lidskou krev, spíš všeho všude celkově krev. A ani jsem neomdlela, musela jsem si pogratulovat, protože jsem asi překonala své omdlévání z krve a kousanců.
Lukas si bolestně držel ránu a já jela k naší horské chatě, kde nás vampýři za pár dní najdou, ale to už bude Lukas novorozený a silný, dost silný na to, aby je porazil společně se mnou. A takhle začal můj příběh.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hope | Web | 3. července 2011 v 3:38 | Reagovat

ten nápad se mi sám o sobě líbí =o)
povídka celkově je pěkná =o) upír, co omdlévá, když vidí krev, mno, to tady snad ještě nebylo :-D

akorát je škoda, že sis to po sobě nepřečetla...některé věty totiž tak úplně nedávají smysl nebo mají spíš špatný slovosled...a taky ta jména...před pluskama to byla Mia, po nich Alice a její mamka se první jmenovala Angelica a pak Alissia...pak je tam pár drobných hrubeček...neber to, zlato, jako výtky anebo kritiku, jen chci pomoct ;o)

2 Amaya | Web | 3. července 2011 v 12:02 | Reagovat

[1]: Ano, přiznávám, nějak jsem upravovala jména a nedoupravila jsem to všude :D
já to neberu jako kritiku, ale jako pomoct neboj :) holt čeština mi nikdy nešla :D
ale už jsem něco málo poopravila, ale kašlu na to :D mí čtenáři jsou na mé hrubky zvyklí :D

3 Saruki | 4. července 2011 v 0:32 | Reagovat

Vážně, upír co omdlívá při pohledu na krev? Originální! :D S tímhle jsem se fakt ještě nikde nesetkala. Takže bravo!^.^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama