BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Zaslepená

12. září 2011 v 12:56 | Amaya |  Blacky - jednorázovky
Další človíček,
který si u mě chce nechat zveřejňovat povídky.
Je to moje velká fanynka Blacky, která ráda píše. Kontaktovala mě její kamarádka, jestli bych jí nechtěla splnit sen a tak jí ho právě plním. Byla bych moc ráda, kdybyste si tuhle povídku přečetli, protože TAHLE dívčina má neuvěřitelný talent na popisování citů, momentů, myšlenek a dalších věcí. Strašně moc jsem na ní pyšná a divím se, že už dřív mi nenapsala, protože tohle je naprosto dokonalé!!!
Tleskám, Blacky, tleskám, seš moc šikovná ^^



Zaslepená
Žánr: depresivní

Emma Lengeria bývala velmi veselou a přátelskou dívkou, dokud její rodiče neměli autonehodu a ona nezůstala sama s bratrem, jenž žalem začal pít a hrát po nocích automaty. Pokaždé, kolem jedenácté večer, obcházela bary, hospody, noční kluby po celém městě a hledala ten, ve kterém posedával Ryan a cpal peníze do blikajících krabic, přičemž se nezastavitelně smál. Když se ji podařilo dostat ho domů, vytáhl z kuchyňské skříňky skleněnou láhev vodky, piva, vína nebo jiného alkoholu a začal pomalu, ale jistě popíjet. Mohla na něj sebevíc křičet, brát mu láhev z rukou, ale on se svého nápoje nehodlal vzdát, což se většinou odráželo na modřinách po celém jejím bledém těle.
,,Jen díky tobě jsem touhle troskou!" Zakřičel na ni, chytil pod krkem a přirazil ke zdi. Dusila se, ale přesto neměla strach. Věděla, že ji bratr pustí, jelikož ve dne i noci chodila na brigády, aby mohla zaplatit jeho dluhy a část nájmu za byt. Veškeré finance, které byly nutné k jejich přežití obstarávala bohužel ona, neboť její bratr si ve svých neustálých stavech a nepřiměřené agresivitě mohl jen ztěžka něco najít.
Když ji konečně pustil, rozběhla se do svého pokoje a zamkla. Svezla se podél zdi na zem, přitáhla si kolena k bradě a nechala teplé slzy stékat po zčervenalých tvářích. Už nemohla dále snášet všechnu tu bolest způsobenou jím, spolužáky ve škole a vlastně všech v blízkém i dalekém okolí, Každý nový den ji vnitřně ničil, dělal stále slabší a zranitelnější. Každý nádech, výdech či jen sebemneší pohyb byl doprovázen třištivou bolestí.
,,Proč mi to jen děláš, " zakonstatovala, z kapsy svých kalhot vytáhla kradenou krabičku cigaret a zapálila si. Natahovala a vypouštěla našedlý kouř z úst se stálým opakováním, že to zvládne, vše bude jednou lepší a život se vrátí zpět do starých dobrých kolejí. Jakmile byla cigareta v půlce, vyhrnula si rukáv černého trika a cigaretu o sebe típla. Bolest, jenž při každém ublížení si cítila, ji uklidňovala a oddalovala tu nespravedlností prožranou realitu.
Když už měla dost a byla celkově z celého dne unavená, převlékla se, lehla na zem a přikryla krátkou zaprášenou dekou. Její postel a jiný majetek se musel prodat, aby mohl Ryan další ze svých prohraných pokerových her. Emma se pro sebe nadějně usmála, stočila do klubíčka a okamžitě usnula s idylickou představou už dlouho ztracené rodinky, kterou kdysi bývali.
,,Ty to dokážeš! Víme, že ano!" Křičí její máma a společně s bratrem začnou radostně poskakovat. Dnes je pro Emmu velmi důležitý den - , je jedním z účastníků Školní běžecké olympiady. Pro tento slavnostní okamžik půl druhého roku trénovala, cvičila, jedla zdravě a místo chození ven s přáteli chodila do posilovny, plavat nebo si jen zaběhat. Nyní stojí všichni závodníci na startu a netrpělivě vyčkávají na znamení. Přihlížející křičí, povzbuzují své oblíbence ponoření do euforie vítězství a prohry.. Konečně se ozve vysoko položené zapískání a Emma s ostatními v patách vybíhá napříč oválné dráze. Zezačátku se udrží na první pozici a občas se o ni přetahuje , ale pak při druhé zatáčce několik závodníku včetně jí zakopne a svalí se na zem. Pro hrubou většinu z nich je to konec závodu, ale tři jedinci se zvednou a snaží se dohnat skupinu, jenž je už skoro uprostřed tratě. Emmě se podaří zrychlit a prodrat se na třetí pozici, jenže to jí nestačí. Netrénovala přeci tak dlouho, aby teď získala obyčejnou bronzovou medaili, jí jde přeci jedině o zlato, které je skoro na dosah. Prodlouží své kroky a pokusí se zrychlit, jenže těsně před cílem ji předběhne vysoká hnědovlasá dívka. Skončila tedy na čtvrtém místě bez možnosti běžet kolečko vítězů a diplomem o účasti, jako výhrou. Sice je to počítáno jako prohra, má ze svého výkonu maximální pocit štěstí a úspěchu.
,,Pro nás jsi a budeš vítězem ty, " zašeptá Ryan a silně ji obejme. Po chvilce se přidá i matka a nakonec i otec. Následující minutu spolu všichni vykračují k autu a hrdě odjíždí domů.
Tato vzpomínka je pro Emmu ze všech nejdůležitější, neboť při ní rodina stála při tom nejhorším a nakonec se nemusela cítit vůbec špatně za ztracené roky. Mnohem důležitější totiž bylo, že pro ně měla stejnou cenu i když vlastně nic pořádného nedokázala...
Budík zabudovaný v jejím mobilu ji probudil a ona se znova ocitla v té našedlé, krví nasáklé říši divů - realitě. Uniknout mohla pouze skrze éterické a tak nádherné sny, tudíž se ráno budila s lepším pocitem a nadějí, že se to všechno přenese a ona bude zase v normálně fungující rodině. Těžce zvedla své unavené tělo a došla do koupelny, kde se osprchovala, vyčistila zuby a převlékla. Její oblečení se skládalo z černého trika s dlouhými rukávy, tmavých úzkých kalhot a taktéž černých tenisek. Její rány byly jako nekončící prokletí. Dokonce i v létě se musela potit v dlouhém odění a to jen, aby nebyly vidět modřiny, škrábance a podobné kratochvíle bratra. Vrátila se zpět do pokoje kde, popadla batoh a potichu se vykradla ven. Rozhodně nepatřilo mezi přání probudit toho nevrlého lenocha jen tak pro nic za nic pár schytat.
Chvíli jen tak bloudila uličkami, jelikož nevěděla, kam by vlastně měla jít. Ve škole na ni všichni pohlíželi s odporem. Skoro, jako by věděli o tom, co se tenkrát v ten příšerný den stalo. Ona přeci nemůže za to, že její rodiče jeli v noci autem a nějaký šílený řidič neměl zapnutá světla, smetl je ze silnice a než přijela ambulace, nebyly už dávno mezi živými, neboť řidiče nenapadlo poskytnout jim první pomoc. To nebyla její vina! Potlačila hořké slzy, jenž se ji při vzpomínce na tu událost draly z očí a zamířila k přestárlé továrně, kde pomáhala vykládat těžké bedny a uklízela pro velmi nízkou peněžní částku. Naneštěstí ty podlouhlé papírky vládnou světu a pokud jich není dostatek, vede to k nejdrastičtějším situacím. Jaké štěstí, že společně dokáží zaplatit alespoň za byt a nějaké ty dluhy včas.
Po absolvování půlhodinové chůze se konečně ocitla v cíli, jenž byl ohromnou budovou s odřenými stěnami, špinavou podlahou několika otevřenými bednami s poškozeným zbožím. Kupodivu zela prázdnotou. Tedy, až na tu podivnou dívku, přenášející krabice s nářadím k zrezivělým dveřím. Bylo na ni něco, co Emmu hned na první pohled zaujalo. Možná její krátké rudé vlasy doplněné bláznivými modrými pruhy, stejně temné oblečení nebo její záhadný úsměv. Ať to bylo cokoliv, nehodlala to zjistit a držela se od ní pro jistotu dál. Vždyť vůbec nevěděla ,co mohla být za člověka.
,, Ahoj, jsem Lyz, " oslovila ji energicky rudovláska a vycenila své bělostné zuby, čímž na ni mírně zapůsobila, ale i přes to Emma netušila, jestli by ji měla odbít nebo s ní promluvit. Nakonec ji však přemohla Lyzina záhadnost. Napřáhla tedy ruku a potichu vyslovila své jméno. Pokusila se taky o úsměv, ale jeho nucenost byla nejspíš až příliš viditelná.
,,Já tě přeci neukousnu, " uklidnila ji a vyzvala k přisednutí na dřevěné bedny vedle dveří.
* * *
Kdyby bylo možné zastavit čas, rozhodně by to v tuto chvíli udělala. Bylo k neuvěření, kolik toho měly společného a jak velké množství témat hovoru stihly během šesti hodin, co přenášely krabice, vytíraly, podlahu, kouřily nebo jen líně seděly, společně vystřídat .Obě měly stejný vkus, co se týkalo hudby, oblékání, kluků nebo jen všedních věcí. Společně se dobře bavily, smály a vyprávěly si o své krušné minulosti. Emmě konečně připadalo, že se vše obrací k lepšímu. Dostala novou šanci a tentokrát ji využije naplno. Už nenechá život, aby si tak lehce zahrával s jejími křehkými city. Teď má v záloze tajnou zbraň, kamarádku.
* * *
Každé ráno spojené s novým dnem ji plnilo štěstím. Teď už nebyla na nic sama. Dokonce ji Lyz dala několik rad, jak na Ryana, jeho dluhy a závislost. Realita už nemohla být lepší, veselejší a naplněnější optimismem. Nastal čas, kdy bylo pro co žít, proč se každý den znovu probudit a pokračovat životem dál. Vždyť co mohlo být lepšího, než nejlepší kamarádka a skoro nezávislý brat, jenž si dokonce pokoušel najít práci, což bylo ohromným pokrokem? Už jen neseděl u sklenic s alkoholem a nelitoval se. Přestal hrát hazardní hry a začal živit rodinu. Nemusel se spoléhat na svou mladší sestru a její brigády. Přišel čas, aby se rovněž, jako jeho sestra postavil na nohy a začal se taky snažit.

,,Co podnikneme dneska?" Vypravila ze sebe Emma a pohlédla do zelených očí Lyz, jenž seděla vedle ní na jedné z dřevěných beden. Místo jejich prvního setkání se stalo pro obě posvátným. Sedávaly zde většinu volného času a vyprávěly si všemožné historky, smály se a užívaly si nově nabytého přátelství, jenž pro ně představovalo víc, než cokoli jiného.
,,Promiň, dneska už něco bohužel mám, ale zítra ti to rozhodně vynahradím, to slibuju, " odpověděla rudovláska, zvedla se a vykročila na silnici do neznáma. Emmu to mírně znepokojilo, tohle se ještě nikdy nestalo. Ani jednou ji Lyz neřekla, že musí někam jít, vždycky si raději všechno zrušila, aby mohla být s ní. Možná se ale přihodilo něco vážného nebo její máma potřebuje s něčím pomoci, jenže to přeci taky dělávaly společně. Nešlo jí to do hlavy, ale kdyby se jednalo o něco vážného, řekla by jí to, nebo snad ne? Najednou ji to všechno zase začalo připadat jako z nějakého zlého snu. Někdo si z ní musí dělat legraci, jinak přeci není možné, aby jí odešla kamarádka a ani neřekla z jakého důvodu, vždyť jí může říct všechno. Od toho přeci přátelé jsou.
V dalších několika zdlouhavých minutách, jenž se Emmě jevily jako stovky hodin, využila k přemýšlení nad tím, v čem mohla udělat chybu. Možná řekla něco, co se Lyz dotklo, nebo se zasmála něčemu,co bylo spíše k pláči. Ať se však soustředila sebevíc a prohrabovala svou mysl se vzpomínkami, nemohla si vybavit dobu, která by byla nějakým způsobem špatnou nebo někoho pohoršila. Vyobrazoval se ji jen smích, hloupé hlášky, podnikaní nejbláznivějších akcí, ale nikde žádná stopa po napětí, nervozitě nebo celkově špatné situaci.
Třeba si to jen namlouvá, ne určitě si to jen namlouvá, přeci by ji Lyz neopustila, kdyby jí to nechtěla vysvětlit nebo jak říkala vynahradit. Přesvědčovala sama sebe a s tichým povzdechem se vydala domů, kde jí čekala teplá večeře s příjemným překvapením. Ryan ji koupil novou postel a většinu chybějícího domovního majetku. Šťastně mu skočila kolem krku a lehla si na postel, jenž byla měkká jako oblaka a povlečení připomínalo vůni právě rozkvetlé louky.
Následující den se stal dnem nové naděje a touhy setkat se s Lyz. Musí jí to určitě vysvětlit. To se přeci nedělá, takhle si odejít a ještě uprostřed tak důležitého rozhovoru o ničem. Emma se mírně pousmála a seběhla do kuchyně, kde se minula s Ryanem a pospíchala spletí chodníků, budov a nejrůznějších tmavých uliček k továrně. Rozhodně by nezapomněla přijít na jejich tak posvátné a důležité místo. Tolik by si nedovolila, doufala, ale opak se stal krutou a bolestivou pravdou. Její kamarádka neseděla na bednách, nebyla uvnitř, nenakládala krabice, nevytírala a ani se neprocházela kolem s cigaretou v ruce. Byla zde jen ona, prázdná továrna a kupy poničeného zboží s propadou zárukou. Rozhodla se nevzdávat to tak rychle a posadila se na zem před vrzající dveře. Naštěstí si s sebou vzala svůj mobil, který pro ni byl hned po Lyz středem vesmíru, takže si čekání zpříjemnila poslechem skladeb oblíbených interpretů. Zavřela oči a nechala nespoutané myšlenky běžet hlavou. Neustále před sebou viděla usmívající se a povzbuzující rodiče, nového snaživého bratra a nejlepší kamarádku.
* * *
,,Možná bych se už měla vrátit," zašeptala si pro sebe unaveně, ale její tělo se nechtělo pohnout. Něco ji říkalo, ať se na to vykašle a odejde, ale zase na druhou stranu chtěla vidět Lyz a nechat si vysvětlit včerejšek, odpustit ji i tenhle velmi pozdní příchod a všemu se s ní pronikavě zasmát. Touha někdy dokáže divy a tahle byla opravdu velmi silná a nehodlala polevit. Emma chtěla svou kamarádku vidět tak moc, že se rozhodla počkat i přes chladnou, bezhvězdnou noc. Neustále si dokola opakovala, že přijde a všechno bude lepší, vysvětlí ji to, pak půjdou k ní domů, do tepla a tam úplně všechno rozeberou a budou mluvit a mluvit a mluvit přinejmenším do dalšího slunečného rána. Únava a chlad po celém jejím těle ji však brzy vyhnaly na cestu domů. I přes tento neúspěch věřila, že Lyz přijde, ona přeci musí, slíbila to!
Jakmile došla domů, uviděla před sebou výjev, který ji dočista zlomil srdce i duši. Ryan ležel na zemi s láhví Vodky v ruce. Rychle si k němu klekla, vzala jeho obličej do dlaní a vrazila mu facku, po které se mu na tváři vykreslil otisk její dlaně. Zopakovala to ještě několikrát a když se její bratr konečně probral, chytil ji za krk a prudce povalil na zem. Netušila, co ho k tomu vedlo. Vždyť se změnil v toho hodného, pracujícího a nábytek nakupujícího bratra, tak proč? Proč s ní takhle zase zachází?
,, Co to s tebou je?!" Zakřičela na něj, ale místo vysvětlení ji kopl do břicha a s prásknutím dveří odešel do svého pokoje. Emma se ani nepokoušela zvednout, chtěla to všechno vzdát. Vždyť ji ve škole nesnáší, opustila ji její jediná kamarádka a Ryan je znova tyranem. Ale proč tohle všechno? Co udělala špatně, že se to takto obrátilo k ještě horšímu, než to kdy vůbec bylo?
Zakrátko se odhodlaně zvedla a potichu vešla do bratrova pokoje. Rozhodla se, že přijde na to, co stojí za jeho přehnaným chováním. Co nejtišeji za sebou zavřela dveře a rozhlédla se. Na posteli ležel její bratr a tvrdě spal, vedle byl malý dřevěný stolek a na něm pokrčený papír. Opatrně přešla ke stolku, popadla kus papíru a rychle vyšla ven. V kuchyni si rozsvítila světlo a začala potichu číst. Hned při prvním řádku ji došlo, proč byl bratr tak naštvaný - byl vyhozen za nepřístojné chování na pracovišti a ničení majetku. Vybíjel si na ni jen zlost, ale vždyť se změnil, tak jak je možné, že dělal něco takového? Tato otázka ji neustále kolovala hlavou, ale řešení na ni nenašla. Doma ho s Lyz vždy tak podporovaly, povzbuzovaly, odnaučily ho pít a prakticky znova vychovávaly. Nevěřícně nad tím zakroutila hlavou a obličej ponořila do dlaní. Možná by to už měla konečně vzdát.
* * *
Nafialovělé kruhy pod očima a ublížený tón v hlase svědčil o její rozladěné náladě, avšak vše se změnilo, jakmile se ozval zvonek u dveří. Věděla až příliš jistě, kdo za nimi stojí. Okamžitě se k nim rozběhla a prudce otevřela. Jak si už vydedukovala, stála před nimi Lyz s provinilým výrazem a malou krabičkou s ohromnou rudou mašlí. Chvíli tam jen tak stály a jedna druhé hleděly do očí, něž se Lyz odhodlala a promluvila: ,,Omlouvám se, že jsem nepřišla. Byla jsem se svým novým přítelem, ale slibuji, že teď s tebou budu častěji."
Stále mezi nimi panovala napjatá atmosféra, utužovaná tázavým výrazem její kamarádky. ,, Něco jsem ti koupila, abych ti to alespoň nějak vynahradila." Víc než dárek však Emmu potěšila věrnost a lítost nad tím, že ji nechala takto čekat. Pevně ji objala a tím bylo Lyz nadobro odpuštěno. Krátce na to už obě seděly v kuchyni a bavily se o všech možných tématech, jenž se naskytly. Během jejich dosti hlučném rozhovoru vtrhnul do místnosti Ryan a bez pozdravu začal prohledávat skříňky a šuplíky. Rudovláska si odkašlala a co nejhlasitěji se ozvala: ,,Hledáš něco?" Otázka, jakoby nebyla vůbec vyřknutá. Ryan nevěnoval jediný pohled ani jedné z překvapených dívek. Soustředil se pouze na hledání a vše kolem vypouštěl ven.
Později oběma došlo, o co jde a mrknutím oka se obě zvedly, společnými silami ho odvlekly do obýváku a povalily do šedého zašlého křesla. Teď už bylo jasné, proč ho vyhodili z práce a on začal zase pít. Dostal přeci padáka kvůli neukázněnosti a to bylo způsobeno tím, že až příliš zvykl na přítomnost obou dívek. Bez nich byl naprosto ztracený a nevěděl, co by měl přesně udělat. V práci sice dostal listy s vysvětlením, co je obsahem jeho povolání a nějakými texty k zapamatování, ale nic z toho mu nemohlo vynahradit péči, jenž mu byla věnována doma. Navykl si na přehnanou pozornost a ta mu v práci bohužel tolik věnována nebyla, tak se rozhodl utlumit tento bolestivý nezájem v alkoholu, který tak důvěrně znal.
,,Možná bychom ho měly zavést do nějaké léčebny, ústavu nebo někam, kde si s ním poradí, " navrhla tiše Lyz, neboť Ryan usnul vyčerpáním sil, jenž všechny vložil do několika pokusů o útěk z dívčiných sevření. Bohužel byly všechny neúspěšné a unavily ho natolik, že už se o další nemohl pokoušet pěkných pár hodin.
,,Zbláznila ses!" Vykřikla Emma, čímž skoro probudila svého bratra. ,,Kdybychom ho někam odvezly, musela bych do děcáku nebo někam jinam a já nikam nechci! Nemohu opustit posledního člena rodiny, který mi ještě zbyl!" Měla pravdu, určitě by skončila v nějaké specializované budově a s Ryanem by se možná už nikdy ani nesetkala. Ale přeci ho nemůže nechat neustále si na ni vylévat zlost a pít, jak se mu zachce. Teď navíc musí vzdát studium a znova se věnovat brigádám. Jedinou možností je najít nějaké východisko, ale to se asi těžko najde, když jakýkoliv pokus o jeho nápravu nejspíš skončí další katastrofou nebo rovnou zavřením ve vězení, ústavu nebo někde. Možná už nezbyla žádná šance a Emma bude muset nějak přežít než bude plnoletá a bude moci odejít, ale ani to neudělá, jelikož nechce Ryana opustit a nechat ho ve všech dluzích, které si bude nejspíš nadělávat po celý svůj bezvýznamný život.
,,Už vážně nevím, jak ti pomoci. Z tohohle asi nevede žádná cesta, která by neskončila vaším rozdělením nebo bez bolesti, " promluvila po dlouhé napjaté chvilce mlčení Lyz a sedla si na zem. Emma jen nepřítomně přikývla a svou kamarádku napodobila. Možná by měla rodinné pouto obětovat a zůstat naživu nebo by měla konečně obětovat sebe.Vždyť všechno je to přeci kvůli ní. Třeba se to její smrtí všechno vyřeší a bude to tak lepší. Ryan si určitě uvědomí, že je všechno pryč a musí se postavit na vlastní nohy, aby si z té situace dostal. Anebo třeba skončí na ulici mrtvý s diagnózou předávkování drogami nebo podobným svinstvem. Na tohle Emma nemohla ani pomyslet a rozhodla se, že tu bolest prostě nějak přežije a až jí bude osmnáct, začne pracovat, odstěhuje se a peníze bude bratrovi posílat poštou. Tento nápad se bohužel nezalíbil Lyz a vedl ke kruté hádce a jejím nenávratném odchodu. Teď bylo jasné, že už se nevrátí, ale co jiného se dalo dělat?
Čas. Když si to člověk vysloveně nepřeje, utíká jako stádo splašených koní, ale když by chtěl, aby byl rychlejší, zpomalí a vleče se jako by nikam vůbec nespěchal. Tento pojem dělal Emmě stále větší a větší problémy, neboť uplynul teprve jeden rok a Ryan byl stále horší a horší. Vyléval si na ni byť jen tu nejmenší chybu a vztekal se kvůli úplným hloupostem. Musela si častěji na rány přikládat led a občas nemohla vůbec nikam, jelikož byla tak dobitá, že ji i sebemenší pohyb způsoboval tu největší bolest. Tato neschopnost pracovat vedla jejího bratra ještě k většímu vzteku a agresivitě, jíž byl naplněný k prasknutí. Někdy se ji zdálo, že by její bratr mohl i puknout, kdyby ho nedokázala alespoň trochu uklidnit myšlenkou, která spočívala v tom, že když ji bude bít ve stavu, v jakém se nacházela, nebude moci brzo pracovat a on nebude mít peníze na sázky v pokeru, žolíku nebo jiné karetní hře. Díky jejím tak silným argumentům jí dal vždycky pokoj a ona mohla v klidu odpočívat a počítat čas, který ji zbýval do plnoletosti. Chyběly ji přesně dva až příliš dlouhé a nejspíš pěkně bolestivé roky.
* * *
Dobrou stránkou práce, jenž stále vykonávala v továrně byla možnost najít si nové přátele, kteří se mohli vyrovnat Lyz nebo ji dokonce překonat! Bohužel s ní nikdo mluvit nechtěl, neboť byla příliš podivná. Stále nosila černé, co nejdelší oblečení, aby nebyla vidět poranění, která ji bratr každodenně způsoboval, sykala bolestí a občas neudržela slané slzy.
Když byl po práci čas, chodila po městě hledat nějaké osoby, které by byly ochotné prohodit s ní alespoň pár slov nebo ji alespoň pozdravit. Jak očekávala, nikdo s ní nehodlal promluvit. Byla prostě příliš jiná a působila zvláštním až děsivým dojmem, jenž každého vyháněl co nejdál od ní. Později však přišla na to, že je úplně zbytečné hledat nějaké lidi, kteří ji stejně nemají rádi a nikdy lepší než Lyz nebudou. Uvědomila si to ale až příliš pozdě a čas, jenž tím ztrácela si už nemohla ničím vynahradit. Začala tedy hledat úplně něco jiného - snažila se nalézt místo, kde by to mohla všechno skončit, ale to dělala výhradně v noci. Nechtěla, aby ji při tom někdo viděl. Bůh ví, co by si o ní lidé pomysleli. Už tak pro ně byla jako exotické zvíře v zoologické.
* * *
Velmi brzy našla dokonalé místo, ale co na něm uviděla ji zasáhlo tak silně, že dočista zapomněla dýchat. Už nemohla vydržet a tak prudce zalapala po dechu a schovala se za nebližší kamennou zídku. Její zrak upoutala Lyz, jenž seděla na lavičce s přítelem a doslova se po sobě plazili. A to ji slíbila, že s ní bude trávit více času. Vždyť ji vyměnila za nějakého blonďatého frajera, který je určitě bohatý a to už podle oblečení, co nosí. Chvilku na kamarádku s těžkým problémem by neměla, ale sedět na lavičce s klukem, to by jí šlo! Ona přeci potřebuje obejmout a mít někoho u sebe víc než tenhle. Zatímco je sledovala, rozhodla se k tomu nejbláznivějšímu činu. Zalovila v kapse a vytáhla ostrou žiletku. K ověření její ostrosti použila dlaň.Několik sekund po říznutí se pod ní rýsovalo rudé jezírko neutuchající bolesti a smutku. Nic jí nemohlo nahradit tento slastný pocit, jenž zažívala každým dnem častěji a častěji. Tohle ale nebyl její záměr. Pomalu, ale jistě přetáhla žiletkou po zápěstí, na místě, kde se nachází tepny a hlasitě vykřikla. Bylo jí jedno, jestli ji najdou, zachrání nebo jí tam nechají ležet. Teď byl středem její pozornosti ten kýžený a tak uklidňující pocit.
,,Stejně nikomu nebudu chybět, " promluvila, než naposledy vydechla. Tyto poslední slova však nebyla pravdivá. Ryan to psychicky neunesl a byl převezen na kliniku. Ve škole byli všichni zničení a postrádali její tělo v poslední lavici u okna, ze kterého se tak ráda dívala. A Lyz? Lyz se rozešla se svým klukem a skončila na stejném místě jako Ryan. Bohužel se nikdy nedokázala zbavit pocitu viny nad Emminou smrtí.
Jak zvláštní, jakých bizarností je člověk schopen, když je úplně zaslepen...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raven | Web | 12. září 2011 v 18:24 | Reagovat

Ou...to je smutné. Ale je to krásně napsané.
blacky, máš vážně talent. úplně mě to rozhodilo...

2 Saruki | 12. září 2011 v 19:25 | Reagovat

páni.. váu .. To bylo. Ano, vážně zajímavé, krásně popsané a šokující. Jen tak dál^.^ budu se těšit na další strhující povídku:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama