BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Vítej v mém světě

24. října 2011 v 18:02 | Amaya |  Blacky - jednorázovky
Tahle povídka mě nesmírně nadchla, málem jsem i sáhla po kapesníku... Tolik citů, tolik lásky, myšlenek, neuvěřitelné, znovu před tebou smekám, Blacky ^○^
Ani já ani kdokoliv jiný neumí tak prohloubit povídku. Teda já takhle okecat myšlenky a ostatní, tak to bych měla všechno povídky dvojnásobně dlouhé ^○^ Ale tohle mě fakt nadchlo :) Člověk si ani neuvědomuje, jaké to je být po smrti, a tady to máte krásně vylíčeno :)
Upravila jsem ti tam pár chybiček, jako mezery a tak, ale jinak tomu nemám co vytknout, dokonalé ♥ Těším se na další jednorázovky, ale i kapitolovky ^○^


Vítej v mém světě



Když jsem se nešťastnou náhodou dostala do věčnosti, netoužilo tvé srdce po ničem jiném, než následovat můj příklad a ocitnout se na tomto tak prázdném místě. Tvé vědomosti však nebyly dostatečné, aby tu ohavnou bariéry mezi našimi světy překročily bez zbytečného krveprolití a prudké bolesti. Každým dnem i nocí tvé hebké tváře oblévaly vodopády slaných, bezmocných slz. Chtěla jsem ti je setřít, ukonejšit stiskem dlaně nebo jen věnovat letmý polibek. Bohužel můj éterický zevnějšek zůstal neslyšen, neviděn a hlavně nevnímán. Nicméně, mé já s tebou bylo každičký den, hodinu, minutu a dokonce i sekundu. Seděla jsem totiž vedle tebe, když sis četl naučnou literaturu, ležela vedle tvého vřelého těla při spánku a dívala přes rameno při vaření.
V jeden temný den byl tvůj příchod až příliš vychýlen od normálu. Bolestné vzlyky nahradil rozzářený úsměv. Prásknutí dveří se stalo jemným zaklapnutím. Okamžité plácnutí sebou na postel vystřídalo přehrabovaní v šuplíku nočního stolku. Doslova jsem umírala zvědavostí vědět, co za příjemnost se prohání tvou hlavou. Kdybych to jen věděla, rozhodně bych tě neváhala zastavit nebo se to to přinejmenším pokusila. Určitě bych jen nestála s přihlouplým úsměvem a hádala, co se to vlastně děje, ale lidé přeci dělají chyby. Dokonce i ti, jejichž život byl už před dlouhými lety spočten.
,,Co se děje? " optala jsem se bezmyšlenkovitě, když vytáhl jakýsi lesklý předmět s kouskem hnědé části. Byl jisté, že mne neslyší, ale ta situace přímo vybízela k již tisícému pokusu o navázání konverzace. Odpovědi se mi sice nedostalo, ale když se ten předmět pokoušel schovat do bundy, ihned mne to trklo. To snad nemůže myslet vážně! Ve svých tak jemných dlaních svíral důvod mé smrti. Revolver, jenž měl schovaný pro závažné situace. On svět už želbohu tak bezpečný nebyl, o čemž jsem se vlastně přesvědčila sama, když mne omylem střelili do srdce při přecházení ulice. Každopádně to od něj bylo velmi pošetilé, nerozumné a obvzlášť necitlivé vůči lidem, kteří ho mají rádi, včetně tedy mne. Vždyť co bylo tak špatného na životě mezi čtyřmi popraskanými stěnami s jednou postelí a malou kuchyní? Měl přeci možnost naleznout novou lásku a znovu zašít ty jizvy, tak nač přidělávat práci té bídné potvoře?
,,Tohle je pro tebe, " zašeptala tvá maličkost při vycházení z bytu do těch zaprášených ulic velkoměsta. V momentu, kdy se za tebou zavřely domovní dveře, přinutil jsi své svaly do bleskové rychlosti a zamířil k opuštěnému parku. Už od prvního setkání se ten malý plac se zelenou trávou, rybníčkem a starou vrbou stal naším tajným místem. A to dokonce i po jeho zrušení, spojeného s ukončením péče o rostliny, trávu a čištění jezírka. I ta zakalená, příšerně páchnoucí voda spolu s přerostlou trávou a téměř bezhvězdnou oblohou dokázala vykouzlit tu nejromantičtější atmosféru, i když na místě tolik nezáleželo. Něco víc byly naše polibky, doteky a pohledy vedené jedním velkým tajemstvím - láskou.
Chvíli to sice trvalo, ale nakonec tvá chodidla spočinula na hlínité cestičce centrálního parku. Kdybychom tam v ten moment stáli oba, společně, držíce se za ruce, bychom si ten ošklivý pohled na tak zdevastované místo užívali a ještě se tomu smáli. Úmrtí však dělá divy a když svého partnera nevidíte, nepokládate to zrovna za společný pobyt na jednom místě, přestože je stále s vámi a nikdy ani neodešel.
,,Vzpomínáš si?" zeptal se ševelejícího větru se slzami v očích a ráznými kroky mířil ke staré vrbě, jenž vypadala stejně mrtvě, jako já. Nejspíš také ztratila svou životní energii a z milosti přenechala tu mdlou vodu leklým rybkám. Tvé tělo se tiše sesunulo k zemi a jedinou známkou života byl tvůj přerývavý dech spolu s větrem, který se za tu chvíli stal silnějším a poněkud hlučnějším, což narušovalo celou tu poklidnou atmosféru.
,,Chci jen, abys věděla, že bez tebe je můj život jako kniha bez textu. Ty víš, že jsem si nikdy nepřál nic jiného, než poznat tu bolest opravdové lásky, ale to jsem v žádném případě netušil, jak težké bude něco tak vzácného ztratit a následně bez ní i žít. V žádném případě by se mi nikdy nepodařilo najít někoho jiného, neboť každý má svou druhou polovičku a ta má je někde tam. Snad se na tom druhém břehu setkáme, " odsýpal, přiložil hlaveň revolveru ke spánku a rozhodně vystřelil. Ač to nebylo možné, polilo mne spalující horko. Vždyť ani netušil, do čeho se to vlastně žene. Být mrtvý není nic tak skvělého, jak si mnoho lidí, zvláště teda sebevrahové, myslí.
Den co den se procházíte po těch nafialovělých, hořících cestičkách kolem všechy těch nepřirozeně zkroucených stromů keřů a rostlin temných barev. Všude kolem jen hrobové ticho a zřítka kdy se vám podaří narazit na někoho se stejným osudem. Jedinným příjemným místem je palác mrtvých, kde se nově příchozí octnou hned po svém skonání a je jen na nich, kam se vydají. Já jen doufala, že se mu to podaří dříve, než jej potká jiná zbloudilá duše a doslova mi ho ukradne. Ono pokud se vám totiž podaří nalézt společnost, snažíte se být s tou osobou co nejčastěji, jelikož být stále sám se stane otravným a mít si s kým povídat, hrát nebo jen posedět, dokáže zvednout náladu a pobyt alespoň z malé části zpříjemnit na úroveň neutrality.
,,Stephanie , Stephanie , kde jsi? " uslyšela jsem jeho hlas, jenž mne tak úpěnlivě volal. Mé tělo nezaváho ani na vteřinku a okamžitě zamířilo k místu, z něhož se ten andělský hlas ozýval. Před očima se mi stále míhaly jeho oříškově hnědé vlasy, zelené oči a lišácký úšklebek. Vždy byl neodolatelný a to dokonce i po smrti. Ověřila jsem si to, jakmile ho mé oči uzřely stát vedle několika zkroucených stromů.
,,Přece jenom se mi to podařilo, " promluvil radostně, pomalu přistoupil blíž a své paže obmotal kolem mého už dlouho nedotčeného těla. V ten moment se mi podařilo se do něj znovu zamilovat. Netvrdím, že jsem ho kdy přestala milovat, ale ty teplé dlaně a příjemná vůně můj cit znovu prohloubily.

* * *

Nyní sedíme opřeni zády o toho druhého a pozorujeme hořící nebe, jenž září všemi odstíny červené, žluté, oranžové, růžové a fialové. Propleteš prsty těmi mými a stočíš ke mne svou usměvavou tvář. Několik sekund si mne jen prohlížíš, ale pak své měkké rty přitiskneš na ty mé a společně prožíváme snad tu nejlepší chvíli za celý náš život. Už jen stačí dodat pár slov: ,,Vítej v mém světě."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aken | 24. října 2011 v 18:13 | Reagovat

nádherná povídka, moc :-)

2 Saruki | 24. října 2011 v 19:36 | Reagovat

no tak to bylo.. parádní!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama