BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Pomůže mi někdo sešít mé srdce?

18. listopadu 2011 v 14:30 | Amaya |  Hanako jednorázovky
Pomůže mi někdo sešít mé srdce?
Pár: SasuNaru

Taky dobrá povídečka ^^ chííí



Dřív jsem měl vše, nyní nemám nic. Pouze samotu a pocit opuštěnosti, který přetrvává. Nemám cestu zpět, zavařil jsem si sám a sám taky pykám. Je to můj trest za nejhorší chybu v mém životě.
Přiznejte si, každý určitě někdy někoho drbal a pomlouval. Nikdo není svatoušek a já už vůbec ne. Dřív v době, když jsem byl šťastný a pln života, jsem měl přátele a samo sebou i lidi, který mnou opovrhovali. A ty jsem rád pomlouval, cítil jsem se pak lépe, povyšoval jsem se nad ostatními. To byla ta chyba, to co způsobilo můj rychlý pokles dolů až na dno hluboké jámy ze, které nejde jen tak vyšplhat nahoru a dělat, že se nic neděje. Pokud už tam jednou spadnete, potřebujete někoho velmi blízkého, někoho, kdo vás má rád. Toho, ale já bohužel nemám, proto pořád sedím v jámě, utápím se ve své bolest a nadávám si, že jsem byl tak slepý. Ale slepota není omluva.
Nyní jsem já ten, koho všichni z celé školy pomlouvají a drbají. Ten, do kterého se naváží a utahují si z něj. A mě to bodá v srdci čím dál tím víc, i když navenek to nejde poznat. Navenek mám masku mrtvého brouka. Brouka, kterému je vše lhostejné a nezajímavé.
Mám ještě vůbec nějaké koníčky? Něco co mě baví a odláká mě od myšlenky na smrt?
Ve škole mi jde výtvarná výchova a můj rodný jazyk. Ve všem ostatním jsem průměrný žák. Ale poslední dobou se vše jen zhoršuje. Proč to vše tedy neukončit? Skončím v pekle tak jako tak. Tak proč dál otálet a cítit čím dál větší bolest? Chtěl bych jen žít, žít s někým, kdo by mě měl rád. Na otázku: "Je to tak mnoho?", si dokážu odpovědět sám. Ano, je to tak mnoho pro někoho tak zkaženého, jako jsem já.
Já prostě nejsem typ lidí, jako postavičky ze seriálů a filmů, že vydrží až do konce a nikdy se nevzdají, to prostě pro mě není. Někdo by si řekl: "Člověče vzpamatuj se. Život jde dál." Ale já bych na tyhle slova prostě nereagoval, u mě život skončil velkou chybou, poté už je to jen jakési "přežívání".
Každý den cítím jizvy na srdci a nesnesitelný žár. Slyším hlasy, jak se povyšují a udávají mě, šikanují mě, opovrhují mnou a nenávidí mě. Všemi nenáviděn, tisknouc si ruce k tělu brečím nad svou životní chybou. Nemůžu dál, nejde to, i kdybych chtěl.
Slzy stékají jedna po druhé dopadajíc na studenou zem, a že jich není málo.
"Zapovězen, určen k záhubě, cítíš tu bolest? Tak je to správně, tvoje chyba na vždy zůstane v tvém těle a bude tě ničit, pomalu, ale jistě. Už nepoznáš lásku, radost, přátelství, vše je pro tebe zakázané. Jsi zkažená duše mezi čistými. Černá ovce, se kterou nikdo nechce nic mít. Běž a ukájej se vlastní chybou, kterou nelze vzíti zpět.Tvůj osud byl přeurčen. Zemřít opuštěný, nemilovaný a odsouzený. Pamatuj si tyhle slova, černá duše."
Celý pokoj jsem měl obklopen černou barvou. Stěny dříve oranžové, byly černé a oprýskané, krásný nábytek vystřídal starý a duše, která obývala tenhle pokoj, se změnila v temnou pohlcenou temnotou a jak už zmíněnou samotou. Celý svět se mi přetočil naruby. Zbarvená krajina na vypálenou pustinu bez života. Nevím, nevím co dál. Bojím se, že někdo mi moji jámu rozkope ještě více do hloubky než je.
Asi bych se měl představit, že? Jsem Uzumaki Naruto a je mi sedmnáct let. Žiji na kraji vesnice Konoha v odlehlé uličce, kde moc lidí nebydlí. Ona chyba se stala v patnácti letech, tudíž už dva roky nosím na srdci tak velkou tíhu. Moje srdce je teď už prohnilé do morku kostí a jen tak tak drží, aby se celé nerozpadlo.
Tak něco dělej! Postav se tomu, přece nechceš zemřít jako naprostá troska ne?! Vzpamatuj se a žij dál! Jsi tak mladý a celý svůj život máš ještě před sebou. Proto neváhej, postav se a dokaž si, že každý na světě má právo žít a měl by dostat druhou šanci!
Nový hlas, jasně odlišný od těch předchozích. Co mi to radí? Postavit se a jít dál? To nejde, nemůžu a ani nechci.
Už jsem se rozhodl, buď do mých osmnáctých narozenin mě někdo bude mít rád z vlastní vůle a pokud ne, ukončím svůj život. Tak jsem se rozhodl a nyní mohu jen čekat, která možnost se vyvine. Nic víc nemohu dělat.
+ + +
"Zrůdo! Ty se tu pořád opovažuješ ukázat?! Měl bys shořet na prach a všem by se ulevilo! Víš jak se museli všichni cítit, když si je pomlouval?! Nevíš! Nikdy nepochopíš!" Každodenní rutina, nadávky, výhružky smrtí a kdo ví co ještě. Jenže dneškem se něco změnilo.
"Vím a chápu to," dostal jsem ze sebe tichým nakřáplým hlasem a bylo poznat, že už jsem nějakou dobu nemluvil. Hnědovlasý se u mých slov otočil a pobouřeně na mě pohlédl.
"Říkal si něco ty špíno lidstva?! Táhni a už se nevracej!" Po těch slovech se rozkládání mého srdce urychlilo. Poté jsem už jen cítil tupý náraz na zeď a jak se sesouvám dolů. Koukal jsem na bývalého přítele zaslzenýma očima s pohledem zkroušené duše. Ironií bylo i to, že on se mnou pomlouval taktéž, ale jak se sklenice míry přelila, dělal, že nikdy o nikom nic zlého neřekl a oni mu to baštili. Všem povídal, že jsem ho prý naváděl ať pomlouvá, to bylo směšné. Proč bych to dělal? To jsem byl opravdu tak hrozný, že uvěřili i takové lži? Je mi na nic.
"Tohle je ten Uzumaki, který si ze všech utahoval a pomlouval je? Podívej, co jsi teď, troska, která nemá sílu se zvednou a bojovat." Pohlédl jsem do jeho arogantně černých očí a pokoušel se vstát.
"Můj pohled na svět se relativně změnil," odpověděl jsem znova svým chraplavým hlasem.
"Toho jsem si všiml," ušklíbl se. Přistoupil ke mně a natáhl ruku. Koukal jsem na něj udiveně a nedokázal se pohnout.
"Copak? Nedokážeš se ani pohnout, když ti někdo nabízí pomoct? To jsi spadl tak hluboko?"
"Moje jáma je dost hluboká a je jen malá šance, že bych se z ní dostal nahoru."
"Změnil ses," konstatoval a pomohl mi vstát. Když jsem se jej dotkl, projel mnou proud tepla a příjemný pocit, který jsem tak dlouho necítil. Mé srdce se zahřálo a přestalo se rozpadat a to je jen po jednom dotyku. Třeba nejsem tak ztracený, jak jsem si myslel. Třeba mi Sasuke pomůžu vyhrabat se nahoru.
"Díky," pokusil jsem se o úsměv, ale asi se mi nepovedl, protože se Sasuke ušklíbl. Pokrčil rameny a odcházel do třídy. Vydal jsem se za ním pod neustálými pohledy mých spolužáků. Srdce jako by se opět začalo rozpadat. Je to beznadějný.
Vešel jsem do třídy a všichni jako obvykle ztichli. Došel jsem až ke své lavici, kde jsem se posadil a koukal z okna někam daleko. Tam, kde bych měl klid, bohužel takovému luxusu se mi nedostávalo. Mohl jsem jen snít a přemýšlet, jaké by to bylo. Jenže sny nestačí, chtěl bych víc. Člověk vždycky chce, to co nemá.
Začala hodina a vešel do třídy učitel. Porozhlédl se po třídě a zapsal žáky, kteří chybí.
"No tak třído klid. Dnes si napíšeme písemku, není nijak těžká, takže doufám, že z ní budou jen dobré známky." Přejel pohledem po třídě a zabodl se do mých modrých očí. "Uzumaki, byl by jste tak laskav a rozdal písemky?" Otázal se mne a já jen lehce kývl. Když už jsem byl téměř u katedry a procházel kolem Kiby, schválně mi podstrčil svoji nohu do cesty a škodolibě se ušklíbl. Zavrávoral jsem, ale ustál to. I tak se ozýval přidušený smích z celé třídy.
Zatnul jsem zuby a dál se rozešel za učitelem. Převzal jsem od něj písemky a jal se je rozdat celé třídě. To už jsem byl opatrnější, aby mi znovu někdo nestrčil nohu do cesty.
Vše jsem rozdal a i s mou písemkou jsem přešel k sobě do lavice. Učitel zadal, že na to máme půl hodiny a varoval při opisování. Jeho předmět jsem zvládal dobře, a tak mi nedělalo problém napsat tento test. Když už jsem byl hotový a mrkl po třídě, uviděl jsem, že ostatní na tom jsou špatně. Tedy kromě Shikamara, který už měl dopsáno a spal na lavici a Sasukeho, který se s mým překvapením koukal na mě. Ihned jsem pohledem uhnul stranou a radši koukal jinam.
Co se tu změnilo, že Uchiha je na mě příjemný? Obvykle jsme byli rivalové, a když jsem klesl ke dnu, nevšímal si toho. Popravdě by s Shikamarem jediný, kdo se do mě dál nenavážel.
Přemýšlel jsem o tom a nevnímal, co se kolem děje. Vyrušilo mě až učitelovo tleskání, což znamenalo odevzdat test. Potom začal s novou látkou.
+ + +
"Ale copak? Uzumaki neumí chodit, že málem spadl? Ty jsi ještě neschopnější než vypadáš." Kiba se do mě opět navážel, ale přišlo mi divný, že byl sám. Obvykle měl partičku, která za nám stála jako ocásek a bavila se mým ponižováním. Ale dnes tu nikdo nebyl. "Měl by sis dávat pozor při cestě domů, ať se ti nic nestane," usmál se škodolibě a vítězně odešel. Jeho slova jsem nechal být a raději šel domů. Cesta nebyla moc daleko od školy, ale ani moc blízko.
"Hey" Uzumaki!" křikl na mě něčí hlas a já se otočil. Za mnou stál Neji, Lee a Gaara. Otočil jsem se nazpátek a šel domů, něco se mi tu nezdálo. A taky, že jsem měl pravdu ..
Chytli mě za ruce a odtáhli do postraní uličky, kde nikdo nebyl. Tam mě hodili na stěnu a seskupili se kolem mě. Dostal jsem strach, nechtěl jsem je tu, ale taky jsem nechtěl, aby se bavili nad mým vyděšeným výrazem, tak jsem si udržel neutrální tvář. Jenže to je asi ještě víc naštvalo, a tak mě Neji opět chytl za ruku a druhou mi dal pěstí do břicha. Sípavě jsem se nadechl a celým mým tělem projela bolest. Předklonil jsem se dopředu a chtěl se vydýchat, jenže to už u mě stál Lee, chytl mě za ruku a strhl na zem. Vyrazil mi dech a nohou opět udeřil do břicha. Nemohl jsem se ani nadechnout, stál u mě do třetice Gaara a začal do mě kopat, k němu se i přidal Neji a Lee.
Svíjel jsem se v bolestech a tělo měl zkřivené. Nevěděl jsem, co dělat. Volat o pomoct jsem nemohl a pohnout se taky ne! Musel jsem vydržet do té doby, než přestanou. Vypadalo ale, že se baví a nechtějí jen tak přestat. Chtěl jsem upadnout do bezvědomí, tak moc jsem to chtěl, ale nikdo mi nevyhověl.
Najednou bylo hrobové ticho. Z úst mi tekla slina, oči zavřené a ruce různě od těla v nepřirozené poloze.
"Je ještě živý?" zeptal se Lee. Už mě nikdo nekopal, nemlátil. Jen tak jsem ležel a nedokázal se pohnout.
"Asi jo. Radši mizíme. Nechci mít žádný problémy," ozval se podle hlasu Neji. Poté už jsem slyšel jen kroky a ticho. Pohl jsem maximálně rukou, takže jsem jen tak ležel a čekal až bolest ustoupí. Byl večer a konečně jsem vstal a nějakým způsobem se dostal domů. Opatrně jsem se omyl a šel spát.
Druhý den mi bylo špatně, tělo pokryté modřinami a celé oteklé. Obličej jsem zamaskoval make-upem a vzal si dlouhý rukám se šátkem na krk. Do třídy jsem naštěstí přišel před učitelem. Celá třída se na mě otočila a udiveně koukala. Taky, kdo by při 20°C šel s dlouhým rukávem a šátkem na krku, že? Když se vynadívali, vrátili se zpátky ke svým předchozím činnostem. Já se přesunul ke své lavici a sykavě se posadil. Ostatní jsem nevnímal, ale potřeboval jsem odvést pozornost od bolesti, ale jakou?
Uslyšel jsem odsunutí židle a následné sednutí. Otočil jsem nechápavý pohled na černovláska a zavrtěl nad tím hlavou. To se mi zdá, přece se nepřesadil ke mně z vlastní vůle. Ale nezdálo, zacloumal se mnou až jsem bolestně sykl.
"Čau, co ti je?" zeptal se a přísně se na mě podíval až mi naběhla husí kůže.
"Nic," odpověděl jsem potichu a otočil se. "Jen jsem se praštil do ruky," zamluvil jsem bolest ruky.
"Nic jo?" zeptal se, ale to už přišel učitel do hodiny a začal s učivem. Neodpověděl jsem mu a radši si vytáhl věci z batohu. "Já se to stejně dozvím," zašeptal a pak si vytáhl věci i on. Trochu vyděšeně jsem na něj pohlédl, ale, když už nic jiného neřekl, přestal jsem to řešit.
"Pane učiteli, tady Uzumakimu se udělalo špatně, tak ho vezmu na čerstvý vzduch, ano?" zeptal se Sasuke až moc milým hlasem. Učitel jen kývl, a to už mě Sasuke tahal vykolejeného ze třídy. Držel mě za ruku a šel na klučičí záchody v našem patře. Přešel ke dveřím, a tak mi zatarasil jedinou volnou cestu pryč.
"Tak a teď mi řekneš, co ti je a nehraj si, že tě bolí ruka. Jdeš v horku s dlouhým rukávem a šátkem a myslíš si, že všechno zakryješ? Ani náhodou. Jsi až moc průhledný. No tak, co schováváš?"
"Už jsem ti řekl, že nic," odpověděl jsem s klidem a chtěl odejít. Jenže mě čapl za ruku a vyhrnul rukáv. Zděšeně koukal na moji ruku posetou modřinami a opuchlinami. Dotkl se mého břicha a já vyjekl bolestí. Chtěl jsem ustoupit, ale pořádně mě držel a v momentu mi sundal celé triko.
"Panebože," zašeptal a s hrůzou koukal na mé tělo.
"Neměl jsi to vědět. Neměl to vědět nikdo." Můj hlas byl chladný a nepřístupný. Podal mi triko a já si ho rychle oblékl.
"Kdo ti to udělal?" ptal se znova svým obvyklým hlasem.
"To ti nemusím říkat," odsekl jsem mu. Moc věcí se událo najednou. Už jsem nestál uprostřed místnosti, nýbrž přilepen na zeď. Zády mi projela bolest a Sasuke mě držel za ruce.
"Au," zasyčel jsem a obličej se mi zkřivil bolestí.
"Promiň," povolil stisk. "Tak mluv. Nepustím tě dřív než mi to řekneš! Znám celkem dost metod, jak to z tebe vypáčit." Dostal jsem strach. Nepřiměl jsem se k tomu, že bych něco řekl, prostě to nešlo.
"Nechceš mi to říct dobrovolně? Dobře, takže plán B," ušklíbl se natiskl mé rty k jeho. Vyděsil jsem se a semkl rty k sobě. On ale nedal pokoj, když uviděl, že se zbráním, tak mi strčil svoje koleno mezi moje nohy a začal mi třít rozkrok. Byl to příjemný pocit až se vzdychl. "Pořád mi to nechceš říct?" zeptal se. Jen jsem zavrtěl hlavou a dál na něj koukal.
Sasuke chytl moje ruce do jedné a tou druhou mi začal šátrat pod tričkem, ale byl jemný. Bolest jsem vůbec necítil, spíše naopak. Cítil jsem slast.
"Furt nic?"
"Ne," odpověděl jsem rozhodně. Neměl jsem v plánu to nikomu říct, zhoršilo by se to. Jenže jak jsem i zpozoroval, tak čím víc jsem odmítal, tím víc se na mě lepit, takže pokud se s ním nechci vyspat - což nechci - musím mu říct, kdo to byl. Začal mi rozepínal pásek u kalhot. Dost! Dál to zajít nenechám!
"F-fajn," zaskučel jsem. Ihned ruku i nohu odsunul a vítězně se ušklíbl.
"Tak povídej," pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
"Neji, Gaara, Lee. Stačí?"
+ + +
"Já věděl, proč jsem ti to neměl říkat," zamrmlal jsem, když jsme odcházeli společně se Sasuke z policejní stanice.
"Fakt jo?"
"Hm, už podle toho, jak ses choval na těch záchodech, šlo poznat, že když ti řeknu, kdo to je, půjdeš je hned zmlátit," odpověděl jsem mu.
Poslední dobou jsme si hodně rozuměli. I když já se pořád držel víc stranou. Na to jsem nebyl zvyklý, bylo to pro mě jako nové.
Čím víc jsem se bavil s Uchihou, tím víc se mi zašívalo srdce. Byl první osobou, která se se mnou začala bavit, a to mě hřálo u srdce. Ostatní na mě pořád koukali jako na vraha, a když zjistili, že se se mnou Sasuke baví, chtěli ho přemluvit, aby to nedělal. Ale k mému štěstí měl Sasuke svoji hlavu a nenechal se svést ostatními. A já můžu jen doufat, že naše přátelství přetrvá, protože kdyby i můj nejlepší a zároveň jediný přítel mě opustil, věděl bych co udělám - zabil bych se. A z toho by mě už nikdo nevysekal, prožil jsem špatné i dobré věci, ale moje srdce se drží jen díky tomu arogantnímu imbecilovi, kterého mám tak rád. Proto jestli on odejde, moje srdce se rozpadne nadobro a nenajde se jiná osoba, která by ho tak dobře držela pohromadě.
A já mu budu navždy vděčný, že mě z mé samoty vysekal. Vděčný, že mi pomohl z temnoty obklopující mou mysl i srdce.
Člověk by neměl být sám, i kdyby udělal sebevětší blbost, najde se někdo, kdo mu pomůže vylézt z jeho jámy a zalepit mu srdce. Já už v to věřím z vlastní zkušenosti.
Já ti věřím, moje tajná lásko ..
THE END ..
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zukashi | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 15:04 | Reagovat

:-x Míí nemá slov.. krásné..=´D

2 Blacky | 18. listopadu 2011 v 16:28 | Reagovat

U všech mrtvých! To bylo kouzelné x) Naprosto brilantní práce

3 nova | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 19:36 | Reagovat

[2]: máš pravdu bylo to kouzelné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama