BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Snaha o nápravu|1. kapitola

23. února 2012 v 16:12 | Amaya |  Snaha o nápravu
Nová kapitolovka od Autorky Blacky ^^
Je velmi pěkná :)
Stručné shrnutí ohledně upozornění: překvapivě se tato povídka jeví jako slash ^^ Takže uvidíme, co Blacky vykouzlí z ní ^^ Mě osobně se docela líbí, Blacky přece jen má jiný styl vyjadřování než já :P
Bude vycházet každých 14dní ve čtvrtek, jak si sama přeje ^^ Taakže ale teď dost keců, pojďte číst! :)



1. kapitola

Sluneční paprsky si pomalu probíjely cestu skrze hradbu žaluzií do značně zdevastovaného pokoje a donutily hnědovlasého chlapce nabít vědomí. Ovšem jen do té chvíle, nežli se otočil na druhý bok a začal znovu spokojeně odechovat.
,,I lost my fear of falling. I am not afraid to be without you." Zazněla skladba, kterou tak nenáviděl a automaticky se napřáhl, aby zvonění vypnul. Během několika sekund se však ozvalo znovu, následované otráveným vzdychnutím a opakovaným vypnutím. Jakmile mobil zazvonil počtvrté, uvědomil si, že to vlastně není budík, nybrž snaha jeho nejlepšího kamaráda zkontaktovat se s ním. Bleskově hovor přijal a jakoby se nic nestalo, svého kamaráda pozdravil.
,,To má být zase nějaký blbý vtip?" Zaječel na něj a potáhl ze své cigarety.
,,Sorry, myslel jsem, že je to budík, " odvětil a ztěžka se posadil, přižemž do morku kostí pocítil včerejší dosti živou párty.
,,Tak příště nemysli a okamžitě naklusej ke staré školce. S Davidem tě tady čekáme," odseknul a ukončil hovor. Při zmínce o klukovi, se kterým chodil půl roku, se mu vybavil kruh přiopilých jedinců, mezi nimiž kroužila prázdná láhev rumu, která ukázala na něj s Davidem, následovala žhavá líbačka, doprovázená smíchem, všelijakým výskáním nebo znechucenými výrazy ostatních a nakonec velká postel, v níž se spolu pod značným vlivem alkoholu oddávali milostným hrátkám, což jasně naznačovalo tomu, čemu se chtěl počas celé akce vyhnout. Zase s ním spal, aniž by z toho měli nějaký prožitek. Ne, že by byl nějaký přehnaný romantik, ale už ho přestávalo bavit každý den poslouchat Davidovo bolestivé fňukání a přehnané vyprávění o tom, jak tvrdě si ho vzal tentokrát.
Znovu povzdechl a odkráčel do koupelny, kde se upravil a převlékl do obyčejného šedého trička, černé mikiny a tmavých kalhot. Poté sešel po schodech, zaneřáděných jídlem, plechovkami, lahvemi a bůhví čím vším ještě, sebral z kuchyňského stolu svačinu, kterou mu máma nachystala, ještě popadl batoh ležící v koutě chodby a pospíchal k místu setkání.
Stará školka byla opuštěná, polorozpadlá budova obrostlá plevelem, postříkaná rozmanitými obrázky, symboly, naprosto nesmyslnými nadávkami nebo nápisy s nadprůměrným obsahem gramatických chyb a roztříštěnými okny v přízemním patře, chráněná drátěným oplocením s rezavou bránou dváno neplnící svůj účel. Celkem snadno se protáhl skrze kovové mříže a octl se tak na trávou zarostlém place s oprýskanou budouvu školky před sebou. Loudavě zamířil k zadnímu vchodu, kde na schodech seděl Alex s Davidem a popíjeli kolu s vodkou. Alex byl vždycky typ, do kterého by se dalo říct, že je "bad boy". Chodíval většinou v černé, jeho vlasy měly barvu havraních perutí, v zelených očích se blýskala šelma, jako doplněk svého, už tak odstrašujícího vzhledu, nosíval řetízek spojující náušnici a piercing ve rtu. Už jen chybělo, aby jeho pleť byla o odstín nebo dva bledší a vypadal by jako jeden z řádu krvelačných upírů. Zato David připomínal spíše přeslazený bonbon. Svou přirozenou barvu vlasů kryl neonově modrým odstínem, který mu ladil s modrou barvou očí i bot. Kolem bledého krku si upínal růžový obojek. Nejradeji nosíval trička nebo mikiny vždy s roztomilým až dětským motivem a šedé roury, dokonale kopírující jeho vyzáblé nohy.
,,Tomo!" vypískl David, prudce se postavil a přiběhl ke svému příteli, aby ho silným objetím přivítal.
,,Ahoj lásko," zašeptal, něžně jej začal líbat a současně se snažil z jeho klíštěcího sevření dostat. Neměl rád, kdaž se na něj lepil jako malá ulítlá školačka bez trochy rozumného uvažování.
,,Davide, můžeš ho na chvíli nechat? Potřebuju s ním probrat dnešní večerní akci," vložil se do jejich počínání Alex, oplatil jmenovanému ošklivý pohled, kterým ho obdaroval a podal Tomovi láhev.
,,O co jde? " zeptal se nezaujatě a přisedl si vedle něj.
,,Jeden z Nikolasových přítelíčků minulý týden zase slídil kolem Černý stráně. Dostal se i dovnitř a ukrad všechen chlast, co byl za barem. Plus hulení a taky se mu podařilo zničit výřivku, takže jsme se s ostatními rozhodli, že se mu za to odvděčíme na jeho zbrusu novém stříbrném BMW x6 xdrive50i. Jdeš do toho s náma?" optal se nadšeně Alex.
Černá stráň byla jedna z dávno nepoužívaných továren, přestavěných na přání jejich největšího nepřítele, Nikolase a jeho zbohatlých poskoků na sídla zábavy s výřivkami, bazény a vlastními bary, kterou se Alexovi a ostatním podařilo před několika lety získat pro sebe, což se Nikolasovi ani jeho vlivnému otci za žádnou cenu nelíbilo.
,,V poslední době si nějak moc vyskakujou," konstatoval Tomo a nechal Davida posadit se na jeho klín.
,,Amen, bratře. Večer se ti ještě ozvu a teď bysme měli jít, nerad bych měl další neomluvenou. Stačilo, jak máma vyšilovala kvůli těm minulým, předminulým a všem ostatním." Uchehctnul se Alex a se značnou námahou zvenul. Bylo zjevné, že Tomo asi nebyl jediný, na kom se včerejší prodivočená noc projevovala jen v negativním světle.
,,Jasný, zatím se mějte," odvětil Tomo, ještě políbil na rozloučenou Davida, protáhl se skrze bránu a rychlými kroky pospíchal k nedalekému gymnáziu, kde studoval vlastně jen díky tučnému honoráři, který zaplatil jeho otec vedení školy, prostřednictvím čehož doufal, že by zde mohli jeho milovaného synáčka zklidnit a něčemu naučit. To ovšem neměl tušení, jak hluboce se mýlil. Tomo sice byl v kolektivu celkem oblíbený, ale co se týkalo učitelů, až tak dobře si mezi nimi nevedl. Ba naopak. Spíše jim svým ustavičným odmlouváním, drzými poznámkami, telefonáty v hodinách a věčnou nevědomostí, pil krev a nebylo jediného kantora, který by si nepřál dne, kdy by jim bylo oznámeno, že jej i s tím arogantním obličejem už ve školní lavici nikdy neuvidí. Želbohu to zatím zůstavalo jen tichým, nevyslyšeným přáním, a tak se s ním den co den museli potýkat a jen pevně věřit, že se stane zázrak a on odejde, nebo jej třeba osvítí a při zkoušení či testu bude excelovat, nebo alespoň dopadne na lepší známku, nežli za pět nebo s trochou štěstí za čtyři.
Vyučování začalo zdlouhavou, absolutně nezáživnou hodinou češtiny, kdy kantor jen postával s učebnicí v ruce, z níž na tabuli sepisoval dlouhé věty, které žáci bezmyšlenkovitě a s klížícími se víčky opisovali, nebo se o to alespoň valná větčina z nich pokoušela, zatímco se zbytek rozvaloval na lavicích a doháněl spánkový deficit, či tajně brouzdal na internetu, prostřednictvím svého mobilu. Tak nebo tak, když se posléze ozvalo školní zvonení, oznamující žákům začátek jejich nejoblíbenější hodiny - přestávky, spící část sebou polekaně trhla a značnou chvíli trvalo, než jim došlo, kde vlastně jsou a ta, jenž dávala celou hodinu pozor, horlivě dopisovala poslední slova z tabule. Věčně unavená část si zajisté nepřála nic jiného, nežli další takto poklidnou hodinu, což se jim samosebou nevyplnilo, neboť druhou v pořadí byla hodia biologie, vyučována bezcitným cynikem a sadistou, profesorem Beránkém, jehož nevinné přijmení se s krutou povahou zcela neshodovalo. Nicméně by to nebylo fér, kdyby si jako prvního studenta ke zkoušení nevyvolal právě věčně se neučícího a neznalého Toma. Ten nahodil rádoby klidný pohled a předstoupil před katedru jako ten největší frajev, čímž profesoru značně hnul žlučí.
,,Takže, co kdybys nám řekl o učivu minulé hodiny, tedy buněčném dělení?" optal se jízlivě učitel a tužkou poklepal na klasifikační sešit, aby dal jasně najevo svou absolutní moc nad jeho osudem.
,,Buněčné dělení. To bude nějakej proces, při kterým se dělej buňky, " odpověděl Tomo se stále klidným a vyrovnaným výrazem.
,,Z jaké buňky a co přesně vzniká? Vyjadřujte se konkrétněji a rozveďte to."
,,Fajn, nemám ponětí, můžu si jít konečně sednout?"
,,Nepůjde to tak lehce. Nové učivo neovládáte, ale ve starším si třeba povedete lépe, co Tomáši?," pronesl a zalistoval sešitem. ,,Ano, pověz mi něco málo o Charlesu Darwinovi, o něm jsi už zajisté slyšel."
,,Na tohle vám řeknu jen jedno. Ten, kdo ví, nemluví. Ten, kdo mluví, neví. Tak zní taoistické rčení, " pravil Tomo jednu ze svých oblíbených hlášek a v duchu si zajásal. Nebylo možné, aby si na to ten starej mrzout něco vymyslel. Ve své tezi se, jak bývalo zvykem, zase zmýlil. S tím rozdílem, že tontokrát si ho podal opravdu znamenitě.
,,Ach tak, ale problém je, že vy, Tomáši, nevíte, ač jste zticha nebo mluvíte, " řekl s jistou dávkou opovržení v hlase a gestem naznačil, aby se vrátil na své místo. Tomo, ačkoli se mu to příčilo, musel uznat, že tentokrát ho dostal, ale také si jej připsal na seznam pomsty. Vykoná ji, jakmile se s ostatními postará o toho z Nikolasových poskoků.
Ostatní hodiny ubíhaly velmi rychle. Občanská výchova s tématikou temperamentových typů, jejihž definice si každý pamatoval ještě ze základní školy, tudíž nikdo nepovažoval za přehnaně důležité dávat pozor. Následovně na nauce o prostorovém uspořádání atomů, tedy streochemii, se sice čas mírně pozastavil, doprovázen otrávenými výrazy a urputným sledováním ručiček nástěných hodin. Nicméně se žáci zazvonění dočkali a následovaly je dvě, takřka, volné hodiny. Hudební výchova, výtvarná a jako poslední tělesná, s tím, že žáci si na začátku roku mohli dle vyššího zájmu z prvních dvou vybrat. Tomo a ostatní flákači, se díky snížené náročnosti, přiklonili k hudební výchově, neboť hudba pro ně představovala střed vesmíru, to i přestože zmínky o opeře, renesanci nebo baroku nezůstali bez uštěpačných poznámek z jejich strany. Kýženou poslední hodinou byla děvčaty neoblíbená a kluky bezmezně milovaná tělesná výchova, a to nejen díky překrásné učitelce s nadměrně vyvinutými přednostmi. Dalším faktorem, který řadil tělocvik mezi jejich nejoblíbenější část vyučování, byla možnost předvést se před ostatními, pocítit volnost a v neposlední řadě ze sebe dostat všechnu tu nahromaděnou energii z věčného nicnedělání a posedávání na nepohodlných židlích ve školních lavicích.

,,Jsem doma!" spustil Tomo, jakmile prošel dveřmi a vstoupil do modře sladěné kuchyně, v níž ho čekalo nemilé překvapení. ,,Ahoj zlato. Jak bylo ve škole?" zašveholila sladce jeho máma a postavila před něj na stůl talíř se zeleninovou polévkou.
,,Normálka," zasyčel přidrzle a pustil se do toho přesoleného čehosi, co jeho máma považovala za vrchol svého kulinářského umění. Nikdy nebyla skvělou kuchařkou, ba ani odbornicí na výchovu, ale snažila se a Tomo jí měl rád. Musela se ale snažit zrovna dneska? Pokud tady totiž zůstane, nebude možné, aby se dostal ven.
,,Abych nazapoměla, po obědě si hezky umyješ nádobí. Taky ho utřeš, uklidíš tam, kam patří. Potom vyčistíš schody a svůj pokoj. Když jsem sem přišla, vypadalo to tady jako po atomovém výbuchu. Chápu, že jsi mladý a chceš si užívat, ale měl by ses naučit zodpovědnosti a začít se starat o své povinnosti, což mi připomíná, že by si měl taky přidat ve škole. Ty tvé známky se mi přestávají líbit, takže místo sezení u playstationu se začneš učit a připravovat z hodiny na hodinu, rozumíš? Bohužel jdu dneska ven a nemůžu na tebe dohlídnout, ale jakmile přijdu, zkontroluju si to," určila požadavky a ladně si to namířila k východu, přičemž mu ještě poslala jeden vzdušný polibek a nežli vyšla, stihl jej ještě obdarovat jendím káravým pohledem.
Pak už zaznělo jen zavrzání předních dveří, automatické otevírání těžkých garážových dvěří a skřípot pneumatik, doplněný hlasitým zaúpěním motoru jejich přestárlého auta.
,,Doufám, že se ti ten křáp někde rozpadne," odfrkl si Tomo a vylil nepoživatelný zbytek té břečky do dřezu.
,,Kdyby ti jen vaření šlo tak dobře, jako shánění chlapů na jednu noc, " mumlal si pro sebe a otevřel šuplík, v němž leželo několik černých sáčků na odpadky. ,,Proč bych se s tím měl vůbec votravovat. Chce být dobrou matkou, ať se činí! Přece nejsem nějakej její osobní sluha nebo student na brigádě!" S těmito slovy zalezl do svého pokoje a zapnul playstatinon s jednou ze svých oblíbených her, jenž mu nedávnem doporučil Alex. V podstatě šlo o typickou akční střílečku, postrádající nějaký smysl. Všude kolem jen kdejaké potvory, potoky karmínové krve, ledabyle se povalující těla a semtam nějaký přítel nebo nová zbraň. Zkrátka hra pro morbidní jedince, kterým se nechce moc přemýšlet a milovníky biologie.
Po dvou hodinách prolévání cizí krve, nadávání na neschopnost herní postavy a několika mrsknutí ovladače o zeď, se pokojem znovu ozvala ta otravná melodie, což nasvědčovalo jedinnému. Je čas jít do akce.
,,Jdeš vole? Sraz u mně," vyhrknul na něj Alex, když hovor přijal. Tomo na malou chvíli zaváhal. Neuklidit si, neučit se a neumít nádobí je jedna věc, ale utéct z domu a zničit někomu auto zase druhá. Na jednu stranu moc chtěl ukázat, že není radno si s ním zahrávat, ale na tu druhou se mu to příčilo, neboť se nikdy nepokusil o něco až tak odvážného. Většinou se jednalo spíše o problémy jednoduššího rázu, kdy se dalo přiklonit k tomu, že je ještě mladý, hloupý a kluk. Ti přece vyváději kdejaké voloviny, ale tentorát by to mohlo skončit hůř, kdyby je někdo napráskal nebo chytnul.
Někdo nám zničil spravedlivě získané území. To nesmí zůstat bez odezvy! Napomenul se v duchu Tomo, čímž se přiklonil k té špatnější straně, a na otázku odpověděl kladně.
,,Hned jsem tam."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Macík | Web | 28. února 2012 v 16:56 | Reagovat

dokonalý,moc pěkný honem dál..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama