BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Rai a Shou 2 | 3. díl

17. června 2012 v 11:45 | Amaya |  Rai a Shou
Tak a je tu další díleček, vím vím, dost netrpělivě jste čekali, ale dočkali jste se, jste skvělí! :**


3. díl
Zapípal mobil, čímž mě absolutně nevzbudil. Nespal jsem skoro celou noc, pořádjsem myslel na ten trapas s malováním. Opravdu jsem řekl něco tak trapného?
Vzal jsem mobil do ruky a bezmyšlenkovitě klikl na otevřít. Vybafl na mě Rai do půl těla svlečený, jen v boxerkách a v ohromě sexy póze. Dobře, byla to normální fotka, jenomže mě připadalo v tuhle chvíli na Raiovi úplně všechno neuvěřitelně sexy.
Zmáčkl jsem odpovědět a rychle, ještě s jeho krásnou fotkou jsem naťukal sms a odeslal ji. Až pak mi docvaklo, co jsem to vlastně provedl. Otevřel jsem si tu odeslanou zprávu ještě jednou a přečetl si ji: "Ahoj Raii, dík moc za tu fotku, konečně tě můžu namalovat! J Ale něco je na ní špatně! Podle mě bys na ní neměl mít ty trenky!" a to byl konec sms. Vyjeveně jsem zíral na displej a hypnotizoval jsem satelity, nebo alespoň jeho mobil, aby se k němu ta zpráva nedostala.
Bylo už po obědě když ještě pořád neodepsal, ani se tu nestavil. A já neměl nervy mu napsat další sms, natož za ním jít a říct že to byl omyl nebo něco podobného. Nejraději bych byl celý den zahrabaný pod peřinami ukrytý před světem, ale bylo tam hrozné vedro. Vyšel jsem na balkon. Jenomže jsem nečekal, že hned na vedlejším balkoně uvidím kousek z Raie ohnutého přes zábradlí směrem k mému balkonu.
"Shou?" uviděl mě hned se napřímil. Tím se odklonil tak, že na něj nebylo vidět. "Sakra," uslyšel jsem z jeho balkonu. "Raii?" pípl jsem sotva tak hlasitě, že jsem to neslyšel pomalu ani já.
Oblíkl jsem se do elastického černého trika který mi podtrhávalo postavu. Když jsem namyšleně koukal na zrcadla, jak mi to sekne zapípal mobil. Otevřel jsem sms a četl nahlas: "Ahoj Raii, dík moc za tu fotku, konečně tě můžu namalovat! Ale něco je na ní špatně! Podle mě bys na ní neměl mít ty trenky!" v šoku jsem koukal na mobil a pak se rozesmál. Buď ho někdo trefil po hlavě papiňákem, tak že nevěděl, co píše nebo.. Nebo další varianta mě nenapadá. Položil jsem mobil zpět na místo, na tu sms nemůžu prostě reagovat. I když sám nevím proč bych nemohl. Ale, sám Jashin ví co by ze mě mohlo vypadnout.
Byl jsem celý den na pokoji a cvičil sem. To tričko už dávno bylo hozené na posteli. Ani jsem nezpozoroval, že je dávno po obědě. Kašlu na to, aspoň budu mít zdravej den. Pokračoval jsem ve své dávce sklapovaček, klik, dřepů a mnohem víc. To, že jsem na dovolené neznamená, že budu lenošit.
Šel jsem na miniaturní balkonek pro trochu vzduchu. Když jsem se naklonil abych se mohl opřít o zábradlí, tak se mi hlava automaticky přetočila na stranu Shouova balkonu.
"Shou?" jak jsem ho viděl svět se mi zatočil. Sakra proč on musí bejt můj nevlastní brácha?! Narovnal jsem se a.. Zatočila se mi hlava ještě víc. Zakopl jsem o svoje vlastní nohy a už padal do vnitř pokoje.
"Sakra!" moje hlava to schytala o kousek postele. Au moje hlava, to mi tak scházelo mít ještě otřes mozku. Ani ne po 5 minutách co jsem seděl pořád na zemi a mnul si spánky někdo zaťukal.
"R-Raii?"
"Je odemčeno," pořád jsem koukal do země. Ani jsem moc nevnímal hlas, co zrovna vstoupil. Až když se mi objevil před očima, tak jsem ho poznal. Shou. Můj Shou. Chtěl jsem ho pozdravit, ale najednou.... Tma.
Ležel přede mnou. Nehnutě. "Raii? Je ti něco?" koukal jsem na něj, ale on se ani nepohnul. Přistoupil jsem k němu a pohnul s ním. "Vstávej!" začal jsem se klepat. Co se mu stalo? Neudělal jsem mu to já? Přežije? "Vrghtmff!" zakroutil se. "Rai, žiješ? Je ti něco? Nejsi mrtvej?" bál jsem se ho dotknout. "Nějak mě bolí hlava," zvedl ruce ke své hlavě.
"Bolí tě hlava? To je příznak boule na hlavě! Nebo taky rýmy! Pak ještě ... Pak ještě Otřesu hladu. Teda hlavy. Teda mozku. Pak ještě," rojil se mi v hlavě seznam věcí, které by mu mohli být. "Klid Shou," zastavil mě. "Nejspíš to nic moc nebude, jen jsem se trochu bouchl," pokusil se vstát, ale zase si zpátky lehl na zem. "Neumírej," třásl jsem se, takže místo abych ho pohladil po vlasech, jsem mu spíš pomohl s bolestí hlavy. "Neumřu," okřikl mě. "Ale bolí tě hlava a skoro nevstáváš a-" "a nic, jen mě bolí hlava a mám zatměno před očima. Neumřu, jen si chvilku poležím, než se to spraví," přerušil mě Rai.
I když jsem věděl, že má pravdu, bál jsem se o něj. Neskutečně moc jsem se bál. Nepřežil bych, kdyby zemřel. Ale nerad jsem se díval, jak se trápí. Sklonil jsem se a políbil jsem ho. "Snad ti tohle pomůže," mrkal jsem na něj nevinně, ale stejně mě asi neviděl. Ani já jeho, do očí se mi přivalily slzy.
Měl jsem zavřené oči a ležel jsem na noze Shoua. Byl to pohodlný polštářek pro mou hlavu, která neskutečně bolela a hučelo mi v uších. Bylo mi i na zvracení.
Najednou jsem na rtech cítil rty, které mi nehorázně chyběly. Bál jsem se aby se mi to jen nezdálo. Ztěžka jsem pootevřel víčka a viděl jsem oči plné slz. Nechápal jsem proč brečí, ale slzy začali krápat na můj obličej. Což mi příjemné rozhodně nebylo.
"Nebul, pokud jsi usoudil že potřebuju sprchu tak mě odtáhni alespoň do koupelny ty brepto." houknu.
"Ty nejsi mrtvej?" kvíkne zděšeně. Člověk si chtěl jen dřímnout a tu mu už připravují teplou nepohodlnou rakev.
"Teda né, nemyslel jsem že jsi mrtvej ale.. Že spíš. A.. a .. Bál jsem se o tebe!" jeho paže mě ovinou kolem krku. Začne mě doslova škrtit.
"Nejsem mrtvej, ale pokud budeš pokračovat, tak budu uškrcenej." trochu se odtáhne a s výrazem štěněte zamumlá omluvu. Kdybych měl sílu, tak ho vezmu do náruče položím na postel a hupsnu na něj. Shou mi pomůže vstát a já sebou hodím ukázkového placáka do postele. Hlava se mi neskutečně motala. Shou mě stále přemlouval, ať zajdu za ošetřovatelkou, nebo že jí zavolá na pokoj. Co kdyby mi náhodou ta hlava skutečně upadla. Snažil jsem se ho umlčet, ale nešlo to. Tak jsem ho políbil, aby zmlkl.
"Přestaň o doktorech." zašeptám. Bratříčkovi div oči nevypadli, využil jsem jeho nečinnosti a znovu ho začal líbat.
Překvapil mě, když se přisál svými rty na ty mé. Myslel jsem, že je mu špatně a on začne takhle.
"To už ti je tak špatně, že mě líbáš?" snažil jsem se, se šibalským úsměvem na rtech, provokovat. Rai to naštěstí pochopil. Hlavu si položil na polštář a zkřížil ruce na prsou. "Ano Shou, je mi hrozně. Umírám. Dáš mi poslední polibek před smrtí?"
Po těchto slovech jsem si vůbec nebyl jistý, jestli to on myslí vážně nebo ne. Chviličku jsem se na něj jen maličko vyděšeně koukal, než jsem se mu rozhodl ten poslední polibek věnovat. A když má být poslední, tak ať je pořádný. Přitiskl jsem svoje rty na jeho a líbal jsem ho jak nejlíp jsem uměl. Když jsme skončili, oba jsme popadali dech.
"Doufal jsem, že mě ten polibek před smrtí spíš zachrání, ale ty se mě snažíš udusit," zakuckal se Rai. "Jej, promiň!" vyskočil jsem z postele a hledal vodu. Naštěstí jsem nemusel hledat moc dlouho. "Na," podal jsem mu ji a on jí s vděčností a pobavením v očích přijal a pořádně se napil.
Potřásl hlavou. "Co to děláš?" zdál se mi divnější a divnější. "Ta hlava mě bolí už míň," usmál se na mě a přitáhl mě zpátky do postele. Naklonil se ke mně s drobet našpulenými rty. Zavrtěl jsem hlavou a znovu vstal z postele a stoupnul jsem si tak, aby na mě nedosáhl. "Je ti špatně a bůhvíco máš za nemoc! Tvý touhy tohohle typu musí počkat, až ti bude líp! Teď lež a odpočívej," mračil jsem se na něj a zkřížil jsem si ruce na prsou.
Taky se zamračil. "A ty mi chceš určovat, co mám dělat?" najednou se mu asi přítižilo, protože se zhroutil do polštáře a zavřel oči. Přiskočil jsem k němu. "Co ti je, Raii?" málem už jsem volal sanitku. Rai najednou otevřel oči, rychle vymrštil paže a omotal je kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. "A mám tě!" zašeptal do mého ucha vítězoslavně
.
Můj dech, který cítil na uchu ho nejspíš přiváděl k šílenství. Teda, ne doslova, ale byl rozhodně nervózní jak myš, která skáče s padákem přímo do tlamy kočky. Musel jsem se uchytnout nad představou, že má Shou ouška, ocásek a fousky. Rozhodně by mu to slušelo! Budu mu muset něco podobného pořídit a..
"Hele nad čím přemýšlíš ty jako nemocně uchylnej, perverzní paciente s potlučenou hlavou?" dloubnul mně do žeber. Že já blbec začal fantazírovat.
"Au!! To se dělá nemocnému?"
"Máš na mysli tohle.." au! Zase do žeber. Teď použil obě ruce, takže jsem se z něj skutálel a ležel vedle něho. "Ty jeden...." chci začít chrlit nadávky ale všimnu si, že stojí u dveří a šklebí se.
"Hej! Kam jdeš? To opouštíš těžce nemocného?" chytnu se za hlavu a naznačuju obrovskou bolest.
"Takže za prvé, žádného nemocného nevidím a vůbec ne těžce. Navíc jsem si uvědomil, že bych tu neměl co dělat." vyplázl jazyk.
"A nedáš mi aspoň malou pusinku?" nic. Byl už fuč, to mám já ale bratra.
Jsme naštvanej nebo šťastnej? Rozhodně se tu culím jak moucha na psím exkrementu - povedlo se mi ukradnout tolik polibků. Ale zároveň zuřím jak medvěd, kterýmu došel med a zdrhla mu manželka s vlkem . On si jen tak zdrhnul? To mu neodpustím.
Omyl, odpustil jsem mu. Hned po deseti minutách. Co pak to se dá mu něco neodpustit? Představit si ho s oušky a fousky. Je to.. ťutííííík! Dobře klid, teď se chovám jak Miya, br.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama