BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Rai a Shou 2 | 4. díl

24. června 2012 v 10:55 | Amaya |  Rai a Shou
A už se skoro chýlíme ke konci :( příští týden poslední díleček :( proto si tento vychutnejte naplno! ;))


4. díl
Stál jsem za dveřmi Raiova pokoje a přemlouval se, že zpátky jít nesmím. Na(ne)štěstí se mi to v hlavě trochu srovnalo, když jsem ho neviděl. Je to můj bratr. Nemůže mezi námi nic být, zakazuje to etika. Ale.. Vzpomněl jsem si na jeho pohled, rty, hruď,..
Odtrhl jsem se ode dveří a přešel jsem k zábradlí. Byl odsud nádherný výhled na moře. Bylo jen správné, že jsem od Raie odešel, byl přece jenom nemocný. Možná i nějak těžce. Moje přítomnost by mu teď vůbec nijak nepomohla. Vzdychl jsem.
Byl čas večeře. Když už mu nemůžu nijak pomoct, rozhodl jsem se, že mu alespoň přinesu večeři, jako on mě předtím. Šel jsem do jídelny, nabral si a snědl svojí porci. Poté jsem nabral od všeho něco Raiovi, protože jsem si nebyl jistý, co jí a co ne, oznámil jsem učitelce, že jídlo nesu Raiovi a vydal jsem se do sedmého patra, ke dveřím číslo 714. Sice jsem po cestě čtyřikrát zakopl a málem všechno vyklopil, ale úspěšně jsem jídlo donesl na místo.
Chvilku jsem stál před jeho dveřmi, než jsem se odhodlal. Zaklepal jsem na dveře, tác s jídlem jsem položil na zem a utíkal jsem do svého pokoje. Nebyl jsem si jistý, jestli mě nezahlídl, ale i kdyby ano, už by na mě nestačil ani zavolat.
Nechtěl jsem se mu vyhýbat, jen jsem ho chtěl nechat uzdravit se. Lehl jsem si na svojí dvojpostel a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Byl večer a já byl právem utahaný jako kočka. Zívl jsem a zavřel jsem oči.
Zvedl jsem se z postele a šel otevřít dveře. Nikde nikdo, podívám se dolů a tam tác s jídlem. Shou. Napadlo mě hned, akorát nechápu, proč mi nandal jídla jak pro tři lidi. Vezmu tác a položím ho na stolek. Pustím se do rýže s omáčkou. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem celý den nejedl. Tak se nadlábnu.
Nakonec jsem spořádal skoro všecko, co mi tác nabízel. Po sprše jsem sebou fláknul do postele. Hlava docela pořád otravovala, tak snad se z toho vyspím.
Probudil jsem se do tmy, ráno teda rozhodně ještě není. Byla mi zima a deka nikde. Hledal jsem jí a ona někde pod postelí. Neřešil jsem to a šáhl po ní. Až pak mi trklo podívat se z okna. Celej rozespalej se podívám k nejbližšímu oknu. Prší a fouká vítr. Schyluje se k bouřce. Brr..Pořádně se zachumlám, zavřu víčka. Ještě obejmu ten velký polštář. Jen doufám že ho nebudu zase líbat s představou že je to Shou.
Probudí mě rachot. A bouřka to není, někdo klepal zuřivě na dveře. Vyhrabu se nemotorně na nohy a jdu otevřít. Tam stál rozklepaný Shou. Civím na něj jak na strašidlo.
"Pro-promiň, ale nemůžu usnout. Ta bou.." nestačil dopovědět, uhodil pořádně velký hrom a Shou mi skočil kolem krku. Hned na to se zase pustil.
"Omlouvám se." koukal do země. Teď mu dejte do ruky plyšového medvídka palec do pusy a je z něj rázem pětiletý kluk. Zase uhodil hrom a Shou zase pobledl.
"No, nechci tě nutit. Ale jestli chceš tak tu můžeš zůstat.. Strašpytle." usměju se.
Jestli chci? Fakt se zeptal jestli chci? Když za okny blýsklo a pár vteřin nato zahřmělo, měl jsem celkem jasno o tom, jestli chci zůstat u Raie nebo ne. Proti své vůli jsem se zatřásl a vběhl k němu do pokoje. Zavřel za mnou dveře. Už to vypadalo, že nezahřmí. Omyl. Přišel největší blesk za tuto noc. Vyděšeně jsem se sesunul na podlahu, stočil se do klubíčka, zavřel oči a třásl se.
Odmala jsem se bál bouřky. Bál jsem se, že do nás uhodí, že zemřeme. Že to uhodí do někoho jiného a ten zemře. Bál jsem se, že vítr, který bouřku doprovázel, odfoukne hotel. Bál jsem se. Třásl jsem se. Třásl jsem se v Raiově náručí, jak jsem zjistil, když jsem otevřel oči, protože jsem cítil, že se mě něco dotklo.
"Raii?" netušil jsem, že mě zvedl do náručí, aniž bych si toho všiml. "Ano, ty malej velkej strašpytle?"
"Můžeš mě pustit na zem, půjdu po svých," při posledním slově jsem sebou škubl, jelikož znovu uhodilo. "A ještě se znovu sesuneš na zem," ušklíbl se Rai. Bez dalších blesků a hromů Rai došel k posteli a položil mě na půlku postele, která byla celkem upravená, takže na ní tu noc nemohl spát. Pak dvěma kroky přešel na druhou stranu postele. Dolehl přesně v tu chvíli, kdy znovu zahřmělo. Tentokrát jsem se ani nehnul, strnule jsem civěl na přikrývky pod svýma rukama, které jsem svíral ze všech sil, až mi zbělaly klouby na prstech.
Rai zavrtěl hlavou, když to viděl a přisunul se blíž ke mně. Objal mě a než jsem ho stačil odstrčit, venku se blýsklo. Bylo mi jasné, co přijde jako další, takže jsem ho co nejpevněji objal a čekal na hrom, který přišel pár vteřin poté.
Pořádně jsem ho k sobě natiskl, víc už to snad ani nešlo. Shou skrčil hlavu. Tenhle hrom nahnal i mně husí kůži na zádech. Ten hrom trval snad 10 vteřin. Podíval jsem se na bratra, oči měl pevně zavřené a v koutkách se mu leskly slzy.
"Shou, je to dobrý. Nic se nám nestane. Věř mi, prosím tě." pohladil jsem ho po vlasech. Sice to moc nepomohlo, ale trochu se uvolnil. Bouřka s větrem pomalu ustupovala a s ní i Shouuv strach. Byl stále v mém objetí a pevně držel jednu mou ruku. Po chvíli jsem už slyšel, jak pravidelně oddechuje.
"Shou?" zeptal jsem se. Nic. Pousmál jsem se. Usnul, mám ho tady. Políbil jsem ho na čelo a opatrně jsem si lehl. Za chvíli jsem usnul také.
Probudil jsem se do slunečného dopoledne. Shou stále spal. Zůstal jsem tam ležet, abych ho neprobudil. Jedinej problém, kterej nastal byl, že jsem potřeboval na záchod. A to nutně. A taky, že mi odpadávala ruka. No co teď.
Ještě chvíli jsem trpěl a snažil se přemýšlet. Dnes je 4. den zájezdu. 3 dny a konec. Tak málo času.
"Eh?" posadil se Shou.
"No co koukáš jak vejr? Konečně, že jsi se probudil. Málem mi upadla ruka, ty by jsi mi svou určitě nedal." protáhnu se. Hned na to si uvědomím, že potřebuju na wc. Rozeběhl jsem se a houkl na Shoua, aby se ani nehnul.
Když jsem se vrátil, tak Shou tam pořád seděl. "Nemyslel jsem to doslova."
"Raii, co jsme dělali?" zeptal se podezíravě.
"Co by? Spali?"
"Spolu?" teď jsem to přestával chápat. "Co myslíš? Jestli to myslíš jestli jsme měli..eh, sex, tak to fakt ne." evidentně se mu ulevilo. Teď nastalo trapné ticho. Stál jsem před Shouem jen v boxerkách a on tam seděl jak pecka. V čem se mi hlavě rozsvítila žárovka.
"Shou, když tu tak stojím, co kdyby jsi mě teda nakreslil?"
"Nakreslil?" zíral jsem na něj nechápavě. V tom mi to v hlavě konečně docvaklo. "Nakreslil!" bohužel v mém tónu hlasu byla jasně cítit zoufalost. Malovat jsem opravdu neuměl, ale už jsem to jednou slíbil a vynutil jsem si tak fotku, takže jsem svůj slib musel dodržet.
Půjčil jsem si od Raie tužky, pastelky a papíry a sednul si na okraj postele. Rai chvilku přecházel po pokoji a zkoušel různý pózy, pózér jeden, než byl sám se sebou spokojený.
"Vypadám nenuceně, ale přitom dobře?" přejel si rukama přes vlasy. "Ano, vypadáš," ujistil jsem ho už po milionté.
"Tak už můžu začít malovat?" zeptal jsem se ho jakoby unaveně. Hodil po mě polštářem, co ležel na židli, na které měl nohu, čímž si zkazil pózu a začal sám sebe aranžovat odznova.
Když byl hotov, vzal jsem jednu z obyčejných tužek a tuhou jsem ryl do čistě bílého papíru. Tuha se mi pod tlakem ruky zlomila a v už tak nepravidelném tvaru koule se mi tam udělala černá šmouha velká jako moucha nasáklá krví z komára, která se právě rozmázla po papíře.
"Hups," zašklebil jsem se a vzal si jinou tužku. Jenomže se ukázalo, že to byla pastelka, takže zbytek koule alias obličeje byl barevný. Zbytek mého snažení v kreslení vypadal obdobně, jako kulatý obličej. Když jsem měl hotovou postavu, která stejně vypadala jako přejetá parním válcem z doby kamenné, takže ani to přejetí nebylo nic moc povedeného, dal jsem se do vybarvování. Bohužel jsem měl k dispozici jenom modrou, červenou a zelenou barvu. Takže vlasy, oči, dva zuby a nehty šli do modra, pleť jsem vybarvil červeně a zeleně jsem nechal pouze trenky.
Koukal jsem na svoje dílo a porovnával jsem ho s přede mnou stojícím a už v křeči zmítajícím se,kvůli dlouhému stání ve špatné poloze, modelem. Musel jsem uznat, že Picaso ze mě nikdy nebude.
"Už to máš?" zavrčel Rai. "Mno… Mám, ale radši to pošlu jenom mamce, víš, kvůli autorským právům, a taky kvůli patentům a zapomněl jsem na.." snažil jsem se z toho
vykecat. Bohužel mi to nevyšlo. Rai si stoupl do normální polohy, ovšem chytla ho křeč v noze a tak skákal po pokoji jako tajtrlík sem a tam, než dohopsal ke mně a vytrhl mi mé mistrovské dílo z ruky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama