BLOG JE ZRUŠEN.

POKUD TI BUDU CHYBĚT, NAJDEŠ MĚ NA NOVÉM MÍSTĚ :)

NOVÝ BLOG

Poslušná služka? - 2. část

16. srpna 2013 v 19:09 | Amaya |  Jednorázovky
Tak jo .. nějak mi to nedalo a napsala jsem MÍŇ drastické pokračování Poslušná služka? ^^
Tak snad se vám to bude líbit :)
Už jí nebude ubližováno, nebojte, jen jsou tam vzpomínky :)



Nevěděla, po jak dlouhé době se probudila, ale stále se nacházela na schodišti. Celé tělo jí bolelo, hlavně podbřišek a v rozkroku, cítila jak má napuchlý ret, který si rozrazila. Ze všech sil se postavila. Další den by nemusela přežít. Rozhodla se odejít.
Posbírala si pár důležitých věcí do malého váčku, převlékla si dost otrhané šaty, aby jí někde ve městě nepovažovali za vandračku a vzala si svůj moly prožraný zimní kabát.
Byla hluboká noc, když procházela přes hradní nádvoří k šatlavě. Byla strašně moc ráda, že z poloviny vězení byla udělaná spižírna na jídlo, takže nikomu nepřišlo divné, že tam míří. Ve spižírně si nabrala pár kousků ovoce a sušeného masa a půlku chleba na cestu, aby měla aspoň něco málo na jídlo na pár dní, než dojde do bezpečné vzdálenosti od tohoto prokletého hradu.
Několikrát již zkoušela se pomocí spletitými cestami a tunelami, které vedli ze šatlavy dostat mimo hrad, aniž by musela projít okolo hradní stráže. Věděla, že na velkou dřevěnou deskou, na které visely sušené kusy masa, že se nachází průduch, široký tak na malou drobnou postavu jako byla ona. Proplazila se jí až na druhou stranu.
Stanula za hradbami. Z plných plic se nadechla svobody. Byla klidná noc a sněžilo, velmi silně sněžilo, což jí přišlo vhod, aspoň nebudou vidět její stopy do rána, že odešla. Při představě, jak se bude ráno pán rozčilovat, že utekla, se zachvěla. Přitáhla si šátek omotaný kolem hlavy více do obličeje a kabát si více přivázala. Pomale vyšla vstříc velkému světu.
Celou cestu přemýšlela o svém životě na hradě. Měla to tam jako malá ráda, dokud její otec žil, pán se k ní choval velmi vstřícně, dokonce byl milý a usměvavý a kupoval jí dárky k narozeninám a na vánoce. Bylo to od něho velmi šlechetné, ale jakmile otec zemřel, stal se z něho tyran, kterého nikdy v něm neviděla, nebo ho nepouštěl moc často na světlo.
Zezačátku na ní křičel za každou maličkost - připálené jídlo, rozlitý čaj či víno, špatně ustlaná postel, ale časem se to stupňovalo. Začal jí mlátit a být k ní surový. Nejvyšší vrchol jeho tyranie bylo pravidelné znásilňování. Vůbec se nedivila, že žádná šlechtična nepřijala pozvání k němu na hrad za účelem bálu či honosné večeře, protože všude po kraji se rozneslo, že je velmi surový ke svému služebnictvu. Je pravda, že zacházel s každým špatně, ale na ní si svůj vztek, zlost a nenávist vybíjel nejvíc. Trpěla to sedm let.
Sedm let si nechala špinit svoje tělo, nechávala ho pokrývat modřinami, skvrnami od krve a jeho semene. Když si vzpomněla na dnešní znásilnění, Obrátil se jí žaludek. Musela se přidržet stromu u cesty, aby neupadla a nepozvracela se, jak se jí z něho dělalo špatně.
Nevěděla, jak dlouho šla, ale po nějaké době narazila na velkou stodolu se stavením. Uvnitř stavení bylo ticho a tma. Všichni spali. Nohy jí bolely. Zkusila otevřít závoru stodoly. Nebyla dost přimrzlá, takže šla lehce oddělat. Děkovala Bohu, že jí dopřál útočiště na malou chvilku spánku. Vstoupila dovnitř a uviděla velkou hromadu sena. Zavrtala se do ní a na chvíli si dopřála slastný spánek.
Bylo již ráno, když sebou díky noční můře cukla a probudila se. Rychle posbírala svoje věci, obrala ze sebe seno, které na ní upělo, a rychle se ztratila z dohledu, než jí někdo najde a vynadá jí.
Dál se toulala zasněženou krajinou dál, co nejdále od jejího "domova". Choulila se do kabátu a šátku, který měla po matce. Tak moc si přála, aby teď byla na živu a mohla jí utěšovat, ochraňovat před tím zlým chlapem, který jí tak ubližoval.
Slunce v tomto ročním období moc nehřálo, ale Katharina měla aspoň malinko lepší pocit, že jí není tak strašná zima. Boty, které byly vytvořené jen z kůže, a teplé vlněné ponožky měla zcela jistě mokré od sněhu, ale neměla se kde usušit. Snědla trochu ovoce a chleba s masem a dále pokračovala. V dáli viděla velké město. V duchu se zaradovala, že tady se aspoň bude moct na chvíli schovat.
Procházela městem. Na ulicích bylo jen pár lidí a většina se na ní dívala jak na nějakou ubohou chudinku nebo před ní utíkali. Bylo jí do breku. Copak vypadám jako strašidlo? Řekla si sklesle v duchu.
Zaklepala na pár ubytoven, kde by se mohla schovat, všude jí řekli, že mají plno nebo že tuláky neberou. Bylo jí do breku, velmi do breku. Prošla tedy městem dál a pokračovala ve své strastiplné cestě.
Stmívalo se a další město v nedohlednu. Nohy jí zimou div neupadli a i ruce přestávala cítit. Jídlo jí ubývalo a potřebovala by se napít něčeho teplého a trošku se prospat, ale nikde nenacházela útočiště a město či dům v nedohlednu.
Šla snad celou noc, nebo aspoň jí to tak připadlo. Byla tma a jen ji prořezával čistě bílý napadaný sníh.
Po dlouhé době v dáli spatřila dům. Ale nevěřila, že tam nějaký stojí, protože si ho toužebně moc přála, aby tam byl. Jak šla pořád dál a dál, dům se nepřibližoval. Je to jen výplod mojí fantazie. Povzdechla si. Šla dál, ne proto, že by chtěla, boleli jí nohy, ale čistě ze setrvačnosti, dokud šla, nebyla jí taková zima.
Ale její tělo jí opět zradilo. Poslední co si pamatovala, bylo, jak jí ztěžkli nohy a ona se volným pádem řítila do sněhobílého sněhu.

+ + +

"Odkud si myslíš, že přišla?" slyšela tiše někoho říkat, ale znělo to jako kdyby z povzdálí.
"Nevím, ale je hodně zraněná, nejspíš jí někdo zbil," tiché zalapání po dechu.
"Myslíš jako vestou? Třeba lesem? To abych se bála sama pak někdy v noci někam jít!" tento hlas zněl poměrně vyděšeně. Víčka se jí zatřepala a ona procitla.
První co spatřila, byl vysoký, z trámů udělaný strop. Mírně pootočila hlavu doprava a všimla si ohně. Teplo. Zprudka se posadila a vyděšeně se podívala okolo sebe.
"Jen klid děvče, jen klid," chlácholil jí velmi milý hlas. Zpoza tmy se vynořila starší dáma. "Jsi v bezpečí, mé dítě," řekla konejšivě.
"Kde to jsem?" řekla písklavým hlasem dívenka. Šíleně jí bolelo v krku. Nejspíš byla silně podchlazená.
"Našli jsme tě kousek od mého domu, moje vnučky tě sem pomohly dostat. Vypadala jsi opravdu ošklivě." Pomalu se k ní natáhla k dívence a pohladila jí bříšky prstů po tváři.
"On mě tady najde," vyděšeně zašeptala.

"Tady ti nikdo neublíží, jen si odpočiň," utěšovala jí žena. Dívenka se pomalu položila na kožešinu a přitáhla si deku více k tělu. Otočila se čelem k ohni aby se lépe prohřála a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nymphilia1 | 22. listopadu 2013 v 21:52 | Reagovat

je to fakt dobře napsané, nechceš z toho udělat povídku? ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama